Branimir Slokar:

                              Hledání nového trombónu

 

Příležitosti k sólové hře – koncerty, recitály – představují zvláštní téma úvah, kde jsou nejdůležitější interpretace a zvukový ideál – doslova zvukový obyčej – barva a zvuk. Z tohoto hlediska má výběr nástroje prvořadý význam.

 

Trendy a tendence

 

Již dvacet let existuje tendence trombónistů hrát stále širším tónem a stále širších menzurách. Tento směr může být dán jakousi „internacionální“ evolucí vkusu dirigentů, ale ty z nás, kteří hrají často sólově staví do delikátnější situace.

Co se mě týče, na začátku své koncertní dráhy jsem byl zejména ovlivněn lidmi jako Gabriel Masson v klasické doméně a Tommy Dorsey ve sféře populární hudby. Oba hráli na úzkou menzuru. Také skladatelé jako Henri Tomasi a Frank Marti, když psali pro trombń měli na mysli tento zvuk. Sólový tenorový trombón tak byl nediskutovatelně úzké menzury. Osobně bych dokonce řekl, že se tyto záležitosti dostaly do přehnané podoby i v orchestru. Tak například, když jsem ještě hrával v Mnichovském orchestru, je tomu už dvanáct let, na služebního Bacha 42B, Rafael Kubelík, náš šéf, mě prosil, abych užíval pro první part nějakou menší menzuru, ale tento případ byl myslím ojedinělý. Celý svět sklouzává k užívání širokých menzur, které nabízejí, proč to nepřiznat, nesporné výhody v pružnosti, jistotě/méně kiksů?/ a možná i ve výdrží. Jako pedagogové jsme, abych tak řekl, nuceni se touto tendencí řídit.

 

Rozlišovat role

Když jsem odešel z orchestru, rozhodl jsem se pro odlišnou interpretační dráhu. Jako sólista už nehloubám nad problémy hry v ansáblu/stejně tak ani žáci, kteří už mají po konzervatorních zkouškách, ale podle svého vkusu vytvářím barvu a reliéf/témbr a zvuk/, který zosobňuje hudební řeč. Již dlouho spolupracuji s výrobci nástrojů, abychom jasněji definovali tyto předlohy. S Yamahou to bylo výjimečně na zpracování povrchové úpravy a užití technologie. Ale některé obecné kompromisy způsobily, že se výsledek míjí tím, co jsem si osobně přál. Myslím, že na příští léta mě bude nejvíce inspirovat stará francouzská tradice tenorového trombónu.

 

Spolupráce s Courtoidem

Myšlenka spolupracovat s Courtoisem na nových modelech nebyla zprvu zřejmá. Můj přítel Michel Becquet právě vyvinul novou zajímavou sérii modelů u tohoto výrobce a já jsem nevěděl, jak na sebe upozornit a hlavně jak budu přijaty mé zvláštní starosti.

Nakonec jsem se nechal svést dynamickým a přesvědčivým generálním ředitelem Courtoise Jacquesem Gaudetem. Sledoval se zájmem to, co jsem mu říkal a měl pro mne zajímavé návrhy. Pochopil jsem proč se tato dílna tak úspěšně a příkladně už po desetiletí rozvíjí. Nyní chystám altový trombón menší menzury, než byl model Yamahy, který teď jsem si toho vědom, byl na mě trochu příliš „široký“.

Ale co se mi líbí u Cortoise nejvíce je myšlenka, že je stále hodně na čem pracovat, co zdokonalovat. Je to podnik, který má odvahu přijmou hozenou rukavici a který je připraven usilovat o to, aby zůstal živoucím, tzn. Aktuálním a progresivním, což není samozřejmost. Na druhé straně střední velikost závodu dovoluje rozšířit nový výrobní způsob velmi rychle a umožňuje tak účinně dbát na převedení idey ve skutek. Jsem přesvědčen, že s J. Gaudetem dokážeme realizovat nástroj zvukově ohebný, jemné barvy a „odpovídající“ subtilním detailům  zvuku, které hledám.

 

Toto nové dobrodružství s novým zvukovým konceptem podporuje mou duši hudebníka, oživuje dobrou náladu a dává – není to život? – mi novou chuť do hry a k tomu, abych dělal radost svým posluchačům,.