Britské žestě na ústupu?

(Brass in British culture - is it extinct?)

David Gordon Shute a John Wallace

( zkráceno)

 

Již od první světové války mají Britové pesimistický postoj ke všemu, co se kolem nich děje, a týká se to i žesťů. Ale přesto jsou důvody k optimismu.

Thatcherovská osmdesátá léta byla epocha rychlých změn, které umožnily Británii stát se postindustriální zemí s prosperující ekonomikou a fungujícími službami. Po Německu v letech sedmdesátých se tu uskutečnil druhý evropský hospodářský zázrak.

I když byla zrušena rozsáhlá hornická centra a jejich těžký průmysl, podařilo se zachránit dechové orchestry, které byly tradičně s doly spojovány. Film “Brassed off“, který tyto události zachycuje sklidil mezi diváky velký úspěch. Hvězda tohoto filmu - soubor Grimethorpe Colliery Band  dosud takovou popularitu neznal;těží z ní i jiné britské brass bandy. Desford Collierey Band nedávno hrál v New Yorku před nesmírným davem lidí a o této události dokonce psal New York Times, což by bylo před uvedením filmu zcela nemyslitelné.

Ekonomický vývoj země umožnil renesanci žesťových souborů v novém kabátě. Národní loterie vystihla chvíli, kdy měly dostat brass bandy podporu. A to bylo pouze první gesto britské Umělecké rady, která tyto amatérské soubory pravidelně subvencuje.

 

Navíc britská vláda vydržuje soubory vojenské, což umožnilo vytvořit velká profesionální tělesa financovaná v tomto případě ministerstvem obrany. Podíváme-li se do statistiky, zjistíme, že vláda vydá více peněz za vojenské orchestry než za operu, divadlo a ostatní hudební žánry dohromady (včetně klasických symfonických orchestrů).

Dnes armáda nabízí víc pracovních míst, lepší platy a perspektivu než orchestry. Přitažlivý zvuk vojenské hudby, jak jej známe například ze slavnostních přehlídek, má v této zemi historickou tradici. Soubory se vyvíjejí, jsou schopny se přeměnit z trumpetového ansámblu do smyčcového kvarteta, z big bandu do dixielandového orchestru, z kompletního symfonického orchestru do rockové skupiny. Pokud nemůžeme v kanceláři Královského dělostřelectva objednat skupiny “hip-hop“, “garage“, nebo “heavy-metal“ , není to otázka principu, ale jednoduše času.

Britská populární kultura po II.světové válce v sobě nese značnou dávku legrace. Vzpomeňme například na bývalého vojenského trumpetistu Spikea Milligana a jeho představení “Goon Show“, nebo na kult tubisty Gerarda Hoffnunga a jeho kreslené vtipy. “Nová vlna“ se však odehrála ve “Swinging Sixtees“ - swingujících letech šedesátých zasvěcených Beatles, Rolling Stones, Marianne Faithfull a Carnaby Street. Zde se žesťové nástroje uplatňovaly jen výjimečně - viz např. krásnou pikolovou pasáž Davida Masona v “Penny Lane“ a “stratosférický“ hornový part Alana Civila ve “For No One“. Nejúplnější rejstřík žesťů se uplatnil v sedmdesátých letech v hnutí tzv. pomprocku (absolventi Královské akademie hudby Rick Wakeman a Barclay James Harvest)....

... Kritická je situace jazzových hudebníků, kteří se ve srovnání s americkými zdají být odsouzeni hrát vedlejší roli - tento fakt představuje velkou výzvu. Jazzové kluby nyní neprosperují, Umělecká rada je nepodporuje a tak je tato oblast typickým příkladem anglického pesimismu...

Mezi těmi, kteří rádi žijí postaru, může šok z reforem způsobit zklamání, ale myslíme, že dnes ve světě žesťů převažují důvody ke spokojenosti.              

 

 

Královská akademie hudby v Londýně

(Royal Academy of Music)

Leyla Gunes a John Wallace

(zkráceno)

 

Ve školním roce 1997-98 škola čítá 53 studenty hry na žesťové nástroje - 40 chlapců a 13 dívek - 17 hornistů, 17 trumpetistů, 11 trombónistů, 3 basové trombónisty a 5 tubistů. Celou školu navštěvuje 500 studentů. Profesorský sbor tvoří: Derek Taylor, Michael Thompson, Richard Watkins a Phillip Eastop (lesní roh), Ray Allen, Rod Franks, James Watson,Iaan Wilson, John Wallace (trubka), Dudley Bright a Ian Bousfield (tenorový trombón), Bob Hughes (basový trombón) a  Patrick Harrild (tuba). Vyučuje se zde i hra na přirozený lesní roh (Andrew Clark), na přirozenou trubku a cink (Bob Farley a Iaan Wilson), sacqueboute a klasický trombón (Susan Addison), serpent a ofikleidu (Stephen Wick).

Poradcem pro starou hudbu pro žestě je John Webb a sekretářem pro mezinárodní kontakty při studiu žesťových oborů Edward Carroll. Ve třídách Královské akademie dnes najdeme z cizinců šest Američanů, jednoho Australana, dva Kanaďany, dva Japonce a jednoho Rusa. V minulosti zde studovali Francouzi, Španělé, Němci a Číňané z Hongkongu. Britské národnostní menšiny nejsou příliš zastoupeny: Afrokaribské společenství zde má jen jednoho reprezentanta....

Na jaře 1997 byl realizována anketa, ve které bylo dotazováno 30 žesťařů a 30 smyčcařů na své základní hudební vzdělání.

Více než čtvrtina žesťových studentů sem přichází z brass bandů a ze souborů Armády spásy. Zajímavé je, že ani jeden z dotazovaných studentů nezačínal v místním souboru svého bydliště, stejný poměr charakterizuje i jejich profesory. 

Ačkoliv hráči na smyčcové nástroje nemají ekvivalent brass bandů, nebo Armády spásy, jen každý šestý z nich začínal v hudební škole. Většinu z nich učili rodiče, nebo chodili do soukromých hodin. Hráči na smyčcové nástroje pocházejí z bohatších rodin, než žesťoví studenti (to však nebylo zjišťováno průzkumem). Ačkoliv žesťaři pocházejí z méně “uměleckého“ prostředí, nedá se říci, že by se povolání jejich rodičů dalo běžně zařadit pod pojem “dělnická třída“.

Z povahy nástroje a z požadavků na fyickou vyspělost vyplývá, že žesťaři začínají studovat později, než jejich kolegové. Někteří zahájili svou kariéru jako sboristé Westminsterského opatství (jako kdysi Purcell), což způsobuje, že na zkouškách školního sboru se pěvecké oddělení často rdí studem. Většina žesťařů začínala na jiný nástroj (doprovod v brass bandu, smyčce, dřeva, nebo klavír). Naopak jen málo smyčcařů se hudebně odvážilo jinam než k “noblesním“ nástrojům, jako je klavír, nebo jiné smyčce.

 

Všichni členové profesorského sboru jsou aktivními profesionálními umělci, s výjimkou důchodce Raye Allena, bývalého člena orchestru královské opery Covent Garden. Učitelé jsou členy významných britských orchestrů - BBC (D.Taylor), Philharmonia Orchestra (M. Thompson, R. Watkins, D. Bright, B. Hughes, P. Harrild), Hanover Band (A. Clark), London Symphony Orchestra (R. Franks, I. Bousfield), London Symphonietta, Philip Jones Brass Ensemble, Royal Philharmonic Orchestra (J. Wallace).

 

Z toho, co bylo řečeno výče, lze snadno vyvodit, že žesťové oddělení Královské akademie hudby v Londýně má aktivní a stimulující profesorský sbor, který zaručuje vyučování na vysoké úrovni.

 

 

Tradice Královské akademie hudby

(The Royal Academy of Music and its tradition)

John Humpries

(zkrácený obsah článku)

 

Akademie byla založena r. 1882 jako reakce na rozšíření divadelního a hudebního života v Londýně, který vyžadoval profesionální hráče zaměstnané na  plný úvazek. Ambice jejích zakladatelů však byly limitovány nedostatkem peněz.

Po roce 1840 se vlivem Liszta a Paganiniho zájem publika soustředil na klavír a housle, žestě nebyly příliš perspektivní. Profesionálové mohli doufat v sólovou kariéru jen v lehčích žánrech, organizovaných impresárii jako např. Louisem Jullienem. Žáků bylo málo. Za prvních 15 let existence Akademie se podařilo přilákat pouze 6 studentů na trubku a 3 na lesní roh. Ředitelé získali do profesorského sboru vynikajícího italského hornistu Giovanniho Puzziho, ale vinou malého zájmu o tento nástroj se třídu nepodařilo rozvinout. V dalších letech byli angažováni i učitelé hry na trubku a trombón, ale nedostatek studentů přetrvával. Každý žák měl přitom k dispozici jen půl hodiny týdně. Teprve v roce 1849 se otci a synovi Harperovým podařilo prosadit hodinu na jednoho žáka.

 Prostředkem k vyřešení problému nedostatku žáků se stalo založení školního orchestru. Tak mohli být zaměstnáni prestižní profesoři, kteří - zatím bez studentů - zajišťovali provoz tohoto orchestru a tak připravovali škole budoucnost. Tak např. John Smithies pobíral pravidelný plat, i když neměl žádného žáka. Charlesu Harperovi byl plat za pouze orchestrální služby zvýšen z 16 na 20 liber. V roce 1897 činil honorář Adolfa Borsdorfa 7 šilinků za hodinu výuky a 5 až 15 šilinků za zkoušku v orchestru..

Oficiální spolupráce s profesionálními londýnskými hudebníky zaručovala kvalitu a kompletní obsazení orchestru i snadnější možnost zajistit případným žákům kvalifikované učitele.

V XIX.století byl život profesionálního hudebníka velmi těžký. To, že trumpetista Thomas Harper mohl odkázat svým potomkům víc než 3 000 liber, byla vzácná výjimka. Henry Platt například vlastnil jen „několik kusů nábytku, klavír, dva lesní rohy a několik not“, když ho ztráta zubů donutila v r. 1850 odejít do ústraní. Jiní na tom byli ještě hůře - hráč orchestru James Raye zemřel jako nemajetný a jeho bratr, člen The English Opera Company musel požádat  Královskou společnost hudebníků o příspěvek na vzdělání svých čtyř dětí.

Bohatství některých hudebníků plynulo z jejich mimohudebních aktivit, například Puzzi si mohl dovolit kuchaře, lokaje a domovníka a ještě platil Plattovu penzi. Jako hornista šel však předčasně do důchodu, aby pracoval jako impresário. Překvapivá prosperita Johna Smithiese přišla také odjinud (viz níže).

XX. století přineslo změnu k lepšímu. Když v roce 1923 Borsdorf podlehl perforovanému vředu dvanáctníku a srdeční nedostatečnosti, vlastrnil dům v Margate, který pronajímal za 40 liber ročně, nábytek v hodnotě  250 liber, nástroje za 20 a 42 libry a  11 šilinků a 4 pence uložené v londýnské spořitelně...

 

O způsobu výuky prvních profesorů mnoho nevíme - minimální počet žáků je nemohl příliš inspirovat, pouze oba Harperové publikovali metodiky. Otevřeme-li sborníky soudobých kritik, můžeme se přece jen něco dozvědět. V Musical Times je Thomas Colton považován za jednoho z nejlepších trombónistů - kvarteto trombónů, ve kterém hrál na altový nástroj „mělo nesmírný úspěch v Royal Albert Hall a v Queen´s Hall“...

Oproti tomu G.B.Shaw byl velmi nelítostný k Charlesu Geardovi, druhému trombónistovi v Crystal Palace Orchestra: „V pondělí jsme mohli být spokojeni pouze s tónem pana Gearda na altový trombón. Během těch několika taktů, kterými končí téma, jsme za ztišenou melodií orchestru  dobře slyšeli doprovod. Narozdíl od svých dvou kolegů, kteří do svých nástrojů bučeli, on zahltil celý orchestr příšerným rachotem.“...

Po druhé světové válce se profesorský sbor rozšířil.Tubisté byli vyučováni trombónisty až do příchodu Johna Fletchera v r. 1965. Dnes se kromě tradičních oborů učí na Královské akademii i jazzová trubka a trombón, přirozená trubka a lesní roh, baskřídlovka ...((vyjmenováno výše)).

 

Vyučující trombónu:

1825-26 Shoengen

1825-53 John Smithies

1860-89 William Winterbottom

1890-95 Charles Geard

1898-04 Thomas Colton

1905-36 Albert Matt

1933-75 Sidney Langstone

1974-92 Harold Nash

1987-92 Michael Hext

1992-     Dudley Bright

1992-     Ian Bousfield

basový trombón

1991-     Robert Hughes

 

eufonium

1991-95 Steven Mead

 

historický trombón (sacqueboute)

1994-     Sue Addison

 

jazzový trombón

 

1992-     Hugh Fraser

1993-95 Chris Pyne

1996-     Annie Whitehead

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Záhadný trombónista John Smithies

(John Smithies: trombonist and enigma)

John Humpries

 

 

 

Začátek XIX. století nebyl pro hudebníky snadný. Mnozí z nich museli i na vrcholu své kariéry bojovat o přežití a nemoc nebo stáří je uvrhlo do chudoby. Co se týče příjmů, ani John Smithies nebyl výjimkou: v r.1836 ve Filharmonické společnosti postoupil na první trombón, ale plat 13 liber, 2 šilinky a 6 pencí mu zůstal nezměněn. Vydělával o 7 liber méně než jeho předchůdce Antonio Marriotti a asi o 22 liber méně než první trumpetista nebo první hornista. Smithies se však od svých současníků něčím odlišoval, protože na rozdíl od většiny z nich zemřel jako boháč.

Narodil se mezi 15. lednem a 14. únorem v Yeadonu, Bradford, kde je příjmení Smithies dost rozšířené. Vyučil se truhlářem v Didsbury (Lanshire) a vstoupil do armády - nejdřív sloužil u dělostřelectva a pak u jízdy. „Vysoký 5 stop a 9 palců (asi 173 cm), hnědých vlasů, šedých očí a svěží pleti.“

V srpnu 1815 byl převelen do Londýna a tam střídal své služební povinnosti s prací nezávislého trombónisty. V roce 1820 byl v orchestru Filharmonické společnosti a 6 let později se stal profesorem na Královské akademii hudby. V roce 1831 úspěšně požádal o propuštění z armády. Jako voják měl výbornou pověst-„jeho chování a jeho charakter byly velmi dobré“. Do té doby již hrál ve většině nejlepších londýnských souborů, zejména v orchestru divadel Jejich královských výsostí (Her Majesty´s and the King´s Theatres), oratorním orchestru, v Sacred Harmonic Society (Harmonie pro duchovní hudbu).

Během téměř celé své kariéry byl Smithies uváděn jako partner v “Smithies Jr“ (Smithies mladší), ale protože dva z jeho tří synů byli též trombónisté, není možné je dnes rozlišit. Oba dva jeho synové-hudebníci  se ve věku 15 let připojili k otcově pluku a James (1815-1851), pravděpodobně starší z nich, hrál se svým otcem v r.1832 ve Filharmonické společnosti. To on v dubnu 1845 trpěl vážnou nemocí plic provázenou chrlením krve. Z toho důvodu ho v roce 1848 v orchestru nahradil pravděpodobně jeho bratr John (nar.1821, penzionován 1861. John mladší hrál též na koncertech Královské akademie a v italské Královské opeře. Poté se stal dirigentem vojenské hudby 20. dělostřeleckého pluku.

Smithies otec zemřel 23.února 1859 na chronickou bronchitidu, o několik měsíců později ho následovala choť Esther. Když čteme Smithiesův úmrtní list, odhalujeme náhle nečekaná fakta o jeho osobnosti, neboť je tu napsáno: „Pán, nezávislý“. Závěť napsaná v lednu 1859 svědčí o člověku, který měl zvláštní štěstí. Překvapivá není ani tak skutečnost, že nejlepší trombónista své doby vlastnil stříbrnou čajovou soupravu, zlaté hodinky a sumu 300 liber, kterou zanechal své sestře a jejím dětem. Žasneme, když se dozvíme, že kromě svého domu na Gregory Street č.4 v Pimlicu vlastnil v téže ulici dalších pět nemovitostí a ještě další dvě jinde. Je nepravděpodobné, že by toto bohatství plynulo z výdělku vojáka, nebo honorářů hudebníka.

Měl snad ještě další příjem? Bylo to Estheřino věno? Nebo měl bohatého předka?

 

 

 

Komorní žesťová hudba v  Británii

Brass chamber music in Britain

John Wallace, Anneke Scott, Robert Samuel

 

Britský přínos pro komorní žesťovou hudbu je jedinečný. Novodobá historie začíná v padesátých letech Philipem Jonesem, inspirovanou, geniální a typicky britskou osobností. Philip, i když první, nebyl jediný. V šedesátých letech se rivalem Philip Jones Brass Ensemble stal soubor London Gabrielli Brass. Tyto dva ansámbly umožnily vznik četných dalších podobných uskupení a celkově změnily pohled posluchačů na  žesťové nástroje. Vznikl také nový repertoár.

Léta sedmdesátá byla pro Philipa Jonese a jeho soubor zlatým věkem. Tehdy měli pět členů: Philip a Elgar Howarthovi - trubky, Ifor James - lesní roh, John Iveson - trombón a John Fletcher - tuba. Elgar Howarth se pak rozhodl pro dráhu dirigenta a na jeho místo nastoupil James Watson. V tomto složení uskutečnilo kvinteto četná turné do včech světových stran. Jejich styl inspiroval hráče na žesťové nástroje po celé zeměkouli a dal podnět k vytvoření zcela nového rozměru komorní hry. Tak vznikly např. Canadian Brass, nebo Empire Brass a pod.

Philip neustále zvyšoval uměleckou úroveň své formace. Rozšířil ji nejdříve na 10, později na 19 členů. Elgart Howarth uskutečnil svou geniální úpravu Musorgského Obrázků z výstavy. Tento bravurní kus vzbudil v odborném světě vlnu nadšení, protože se prokázalo, že žestě mohou hrát i velký repertoár a existovat nezávisle na orchestru.

Eric Crees a London Symphony Brass v tomto báječném dobrodružství pokračovali a nyní nesou olympijský oheň, jenž přináší žesťovému světu nové a nové pokroky. Poslední Creesovo aranžmá Brahmsových Variací na Haydnovo téma ukazuje, že v hudbě neexistuje nic, čeho by žesťové nástroje nebyly schopny.

Fine Arts Brass je jedním z mladých souborů inspirovaných Jonesem. Svou kariéru začali v r. 1975 v Birminghamské oblasti, kderá prožívá svou hudební renesanci díky Simonu Rattlemu, šéfovi Birminghamského symfonického orchestru. Nezávislí hudebníci, kteří tvoří jádro souboru objednali značné množství nových děl. Pracovali na nich s americkým perfekcionismem, základní repertoár se naučili zpaměti a jeich koncerty jsou režírovány jako představení. Když měl v roce 1986 Philip Jones odvahu odejít do penze, stál jeho soubor na vrcholu slávy a popularity.

London Brass byli úspěšní s koncepcí odlišnou od Jonese. Tajemník této skupiny - David Purser, trombónista z London Sinfonietta, uskutečňuje objednávky nových děl a upozornil na dva fantastické umělce - trumpetistu Johna Barclaye a trombónistu Richarda Edwardse, dvě monstra síly a výdrže, hrající v neuvěřitelných nástrojových polohách.

 

 

 

 

 

 

©World copyright by BRASS BULLETIN, P.O.Box 576, CH-1630 BULLE/Switzerland

Pro své žáky se svolením redakce přeložil Marcel Štroncer. Každá další reprodukce je bez zvláštního povoleví redakce zakázána.

12. dubna 1998