Ronald Barron: Být koncertním sólistou na trombón

                             

                                                          Překlad článku z Brass Bulletinu č.93 I/1996

 

 

 

 

 

Donald Barron je již 25 let prvním trombonistou Boston Symphony Orchestra. V sezóně 1996/97 má tvůrčí dovolenou a v druhé půli dubna a na začátku května bude k dispozici v Evropě pro recitály, koncerty s orchestry symfonickými či dechovými, nebo pro mistrovské kursy. Za tím účelem je doporučena tato kontaktní adresa: Donald Barron, 18 Turner Terezce, Newtonville, MA 02160 USA, telefon a fax:++1 617 9675 3957

 

Nedávno jsem byl členem poroty na prestižní mnichovské soutěži. Této zkušenosti bych rád využil k úvaze na téma vývoje hry na trombón jako na koncertní sólový nástroj.

Jako mladý Severoameričan vášnivě zaujatý trombónem jsem řešil problém, jakou profesionální dráhu zvolit. Hrával jsem v dechovém orchestru svého kolegy, můj procesor na univerzitě Ernest Glover byl sólistou u Armco Bandu a v dechovém orchestru Franka Simona. Během doby však takové příležitosti ke kariéře zanikly, vyjma vojenských hudeb. Dobří instrumentalisté směřovali do symfonických orchestrů. Místa takových trombónistů klasického zaměření jsou ve Spojených státech placená lépe.

V orchestru pracuji už 25 let, ale jako většina mých kolegů vidím velmi přitažlivou možnosti vyvážit svou činnost hudebníka i účinkováním mimo orchestr a často též sólově.

Když jsem se vrátil z Mnichovské soutěže, zeptal jsem se sám sebe, jak naše hudbymilovná společnosti přijme sólistické ambice jejích účastníků. V době, kdy jsem začínal, neexistovaly dva faktory, které dnes však hrají značnou roli.

  1. Existují hráči, kteří se systematicky věnují sólistické činnosti.
  2. Sólisté mají možnosti nahrávat desky. Mladí tak mohou velmi lehce poslouchat, srovnávat a tříbit si své vlastní koncepce. Trombónové nahrávky měly v padesátých letech velmi malou publicitu. Můžeme argumentovat, že dnes je situace podobná, ale když srovnáme dostupnost nahrávek Davise Shumana s Lindbergovými dnes, vidíme, že se přece jen něco změnilo.

 

Edward Bahr, který komentuje v ITA Journal nové nahrávky, uvedl, že od roku 1975 uvedl 150 desek, nebo CD a nyní mu jich ještě 14 zbývá. Kam tedy směřujeme prostřednictvím těchto desek a všudypřítomností umělců jako je např. Lindberg, nebo Alain Trudel?