Carl Traugott Queisser - trombónový bůh   19. století

Sebastian Krause

BB, č.117, I/2002

 

 

Byl to sám Robert Schumann, který Queisserovi tento superlativ přiřkl, když psal o orchestrální hudbě v Lipsku. Jak vysvětlit takové nadšení?

C.T. Queisser spatřil světlo světa „k deváté hodině večerní 11. ledna léta Páně 1800“. v hospodě Döben nedaleko města Grimmy. Tady se v roce 1797 oženil jeho otec Carl Traugott Benjamin Queisser zaměstnaný u döbenského zámeckého pána. Tento zámek, dnes znovu postavený, byl umístěn na pobřežním skalisku řeky Muldy.

 

Ke konci století se C.T. Queisser stal správcem a později vlastníkem řečené hospody.Tady pravidelně pořádal koncerty a bály, které přitahovaly lidi z širokého okolí., jak o tom svědčí téměř každotýdenní zmínky v dobovém tisku. Queisser otec byl synem Johanna Gottlieba (nar. 14. listopadu 1734 v Sprembergu u Oppachu , zemř. v Horce), varhaníka a učitele v Löbau, pak ředitele kůru v Horce u Hořic. Praděd našeho slavného trombónisty  byl běličem prádla ve Sprembergu v Horní Lužici, jmenoval se Hanss Michael. V r. 1999 zjistil pan Kaden, kronikář města Budyšína na německočeském pomezí, že předkové rodu Queisserů pocházeli právě odsud. Je též možné, že pra-praděd, narozený kolem roku 1665 znal osobně Johanna Christopha Pezela, jehož skladby se hrají dodnes.

 

V rodné hospodě se náš hrdina setkával  s nejrůznější hudbou. Jako malý přehrával zpaměti na housle a dalo se to poslouchat. Vědom si daru svého potomka, poslal jej otec roku 1811 do učení k mistru pištci (městskému hudebníkovi) Augustu Barthovi do Grimmy. Je zajímavé, že bratři Johann Gottlieb (nar. 1807 v Döbenu) a Friedrich Benjamin se stali ve své době známými žesťovými hráči. Od r. 1839 byl Johann Gottlieb poté, co se vyučil u svého bratra, zaměstnán v drážďanské královské kapele. Friedrich Benjamin působil po svém vzdělání v Hudbě Vojenské artilérie a pak jako trumpetista v Královské kapele za dob Richarda Wagnera, který jej velmi oceňoval.

 

V Grimmě se naučil hrát na všechny běžné nástroje a získal velmi rozmanitou kvalifikaci, v dnešní době snad nemyslitelnou..Učňové městských hudebníků, kteří s nim tradičně i žili, se museli skutečně naučit ovládat všechny nástroje - od kontrabasu k houslím a trombónu.. 22. května 1813, když byl Queisser v Grimmě učněm, se narodil Richard Wagner..

 

Jediným pohledem na politické a sociální podmínky té doby zjistíme, že mírový aspekt biedermeieru je ošidný. Evropa a zvláště Sasko to pocítily pod Napoleonovou vahou.. Říjen 1813 byl měsícem krvavých bojů u východní Lipské brány. I ta nejmenší píď země, každá budova se stala ohniskem lítých bojů.. Kanóny prý byly slyšet až do vzdálenosti sta kilometrů.. Můžeme tedy předpokládat, že Carl Traugott, obyvatel Grimmy nacházející se pouhých 38 kilometrů od bitevní vřavy, slyšel její ohromující ozvěny.  Když se roku 1824 usadil jako vyučený tovaryš v Lipsku, byla tam válečná devastace ještě značně patrná.

 

Jeho předchozí mistr ho doporučil lipskému obecnímu hudebníkovi  Wilhelmu Leberechtovi Barthemu. Mladý Queisser bydlel nejdřív v místě zvaném „U zahradníka“ na východě města.. Lekce houslí mu dával nejlepší hráč ve městě. Jako výborně připravený houslista byl pak v roce 1824 angažován „pro koncerty, divadlo a kvartety“ jako „první violista“ v orchestru Gewandhausu.

 

Co se týče trombónu, nemohl dostat opravdové vzdělání. Tento nástroj, používaný hlavně v obecních kapelách, byl dosud veden v podřadné úrovni. Tak mu byly ukázány jen vzdálenosti jednotlivých poloh na snižci, všechno ostatní musel zvládnout sám. Přesto se mu podařilo pozvednout svou umění hry na trombón na obdivuhodnou úroveň.

Sólová hra na trombón nebyla v Sasku až na pár výjimek žádána. Ale ani v Berlíně, kam se za rok odstěhoval, ani ve Vídni či Praze nebyla situace v té době jiná.

Roku 1820, když ještě působil v Barthu, byl Queisser pozván do Gewandhausu pro interpretaci díla Carla Heinricha Meyera (nar. 1772), ve kterém bylo trombonové sólo. Hudební kritika v soudobém listu Allgemeine musikalische Zeitung k jeho hře napsala: „...jeho výkonu publikum jednohlasně aplaudovalo.Ocenilo nejen značnou náročnost partu tohoto obtížně ovladatelného nástroje, ale též přesnost a čistotu, s jakou se překvapivě tohoto úkolu zhostil.“

 

Ale vraťme se k osobnímu Queisserovu životu. Během posledních let 18. století se staly oblíbeným cílem výletů městských obyvatel malé cukrárny.. I C.T.Queisser tato místa často navštěvoval. Zamiloval se do dcerušky majitele jedné z nich, Dorothey Händelové a v roce 1822 se s ní v Schönefeldském kostele v Reudnitzu oženil. Měli spolu sedm dětí, tři z nich se nedožily dospělosti.

Později se Carl Traugott Queisser stal vlastníkem cukrárny. V roce 1830 o jeho podniku psal Angličan Edward Holmes ve svém cestopise Procházka s německými muzikanty. Queisser se však neomezoval jen na podnikání - nejméně 26krát vystupoval jako trombónista s Gewandhausorchestrem a mnohokrát též jako violista s kvartetem Gewandhausu..V roce 1829 byl jmenován spoluředitelem Hudební společnosti „Euterpe“ a současně koncertním mistrem jejího orchestru, který začal konkurovat Gewandhausu.

 

Queisseer založil dechový orchestr, který se v roce 1834 po četných diskusích spojil s obecní hudbou a Queisser byl zvolen vedoucím. Zároveň vystupoval stále častěji jako sólista, nejen v Lipsku, ale i  například v Jeně a Erfurtu. Historické prameny uvádějí, že to byl sympatický a skromný člověk, který se snadno spřátelil. Díky tomu se zrodily i dva nové koncerty, které byly přímo jemu věnovány.

První je v Es dur a zkomponoval jej Christian Gottlieb Müller (1800-1863), v letech 1828 - 1843 ho Queisser veřejně provedl nejméně osmkrát (premiéra 10. ledna 1836). Kromě toho čtyřikrát hrál Concertino C.H.Meyera (nar. 1772) a 6. března 1836 se vyznamenal provedením transkripce hornového Concertina Carla Marii v. Webera

 

Müller byl stejně jako Queisser rodák z Horní Lužice, pohraničního regionu mezi Saskem a Čechami, stejně jako on hrál na violu. Napsal též několik symfonií a dalších děl, z nichž Robertr Schumann oceňoval zejména Symfonii c moll. I Müller byl několik let ředitelem „Euterpy“, která hrála v hudebním životě Lipska určující roli.. Tato formace prováděla a často i premiérovala nejmodernější skladby, zatímco Gewandhausorchester se k takovým činům nemohl odhodlat. Oba orchestry měly řadu společných členů.

Později se C.G. Müller stal zámeckým varhaníkem a ještě později hudebním vedoucím města Altenburg.

 

V roce 1836 přišel do Lipska na Queisserovu žádost Ferdinand David (1810 - 1873), aby zde vedl smyčcové kvarteto a působil jako koncertní mistr. Oba byli už z dřívějška dobrými přáteli. Tento svazek se ještě upevnil v roce 1837, kdy se David stal jedním z kmotrů Queisserova nejmladšího syna Karla Julia Ferdinanda. Možná právě na křtinách bylo dohodnuto, že David napíše trombónový koncert.

 

Premiéra díla se konal 14. prosince 1837 . Na programu byla též předehra Hebridy F. Mendelssohna, scény z Händelových oratorií a symfonie Georga Onslowa (1784 - 1853). Dirigentem večera byl autor předehry Felix Mendelssohn Bartholdy.. Koncert později vyšel v edici Friedricha Kistnera v Lipsku, zakladatele světoznámé firmy Edition Zimmermann..

V rámci koncertů Gewandhausu provedl Queisser dílo ještě třikrát a kritiky ho opěvovaly jako nejlepšího trombónistu.

Kromě četných koncertů v Lipsku hrál Queisser po celém Německu, zvláště v Hamburku., Berlíně a Drážďanech..I když víme, že sám komponoval a vyučoval, nenacházíme o tom v historických zdrojích žádnou literaturu.

Otázkou, nad kterou jistě přemýšlí řada trombónistů je, na jaký nástroj Queisser hrál. Žádný z jeho vlastních instrumentů se nám nezachoval , ale můžeme si o nich udělat představu z muzeálních exponátů z první poloviny 19. století.  Je skoro jisté, že jeho nástroj pocházel z dílny Christiana Friedricha Sattlera (1778-1842). Tento lipský občan inicioval výrobu nástrojů a v roce 1809 založil vlastní, na soudobé poměry dost rozlehlou dílnu.

Nacházela se na Querstrasse 1217 na ulici, kterou se Queisser vracel z práce.Tehdy byl již Sattler považován za nejlepšího nástrojaře v Sasku. Lipské Univerzitní muzeum hudebních nástrojů vlastní komplet trombónů, od altového s relativně úzkou menzurou, přes tenorový nástroj s „romantickým“ tvarem roztrubu, až po tenorový trombón široké menzury, jenž byl používán jako basový. Tyto bohatě zdobené exempláře byly vyrobeny roku 1841 původně pro svatotomášský kůr. Basovým trombónem myslím ten nástroj, pro jaký psali Meyer, Müller a David - tenorový druh širší menzury, ne ty v ladění F a Es, které již tehdy mizely ze scény.

 

Na jaře r. 1839, když tento nástroj díky Sattlerovi získal  kvartovou přípojku, osvojilo si jej mnoho hráčů. Po nesčetných zkouškách se tak Sattlerovi  podařilo přivést náš nástroj k dokonalosti - nyní odpadla nutnost používat v dechovém orchestru tři nástroje s různým laděním (in B, in F, in Es s kvintovou přípojkou).

Písty (tj. rotační cylindry) byly od svého vynálezu v r. 1815 používány u různých žesťových nástrojů. První trombón se třemi písty byl realizován roku 1820. Trombónista A. Belcke roku 1823 na něj hrál vlastní rukou napsaný koncert pro basovou křídlovku.

 

Je zcela zřejmé, že rozmanité hudební aktivity bránily Queisserovi ve vedení cukrárny, která musela být v sezóně 1841/42 prodána a Queisser si pronajal byt v ulici Tauchaer 4. Stále byl žádán jako sólista a kritiky ho nepřestávaly chválit. Žádný hudební svátek se nemohl obejít bez jeho přítomnosti. Díky časopisům „AmZ“ a „Neue Zeitschrift für Musik“ (založeným R.Schumannem) se stal známým po celém světě. Retrospektivní kritika Výmarských listů, která se ohlížela za právě uplynulou sezónou 1840/41, udělila palmu klavíristům Ferenci Lisztovi, Kláře Schumannové a Sigismundu Thalbergovi a trombónistovi Carlu Traugottu Queisserovi, což považujeme za vrchol jeho kariéry. V dnešní době je to nepředstavitelné !

 

V roce 1841 vznik, po dlouhém naléhání druhý koncert Ferdinanda Davida. Z Vojenského koncertu, jak se skladba jmenovala (premiéra 12.6.1846), se bohužel zachoval pouze sólový part.

 

Náhlá smrt Carla T. Queissera 12 června 1846 otřásla lipským hudbymilovným publikem . Dvousloupcový nekrolog v „AmZ“ se vztahoval k jeho životu a kariéře. I tisk jiných regionů, např. berlínský vzdal hold tomuto vynikajícímu umělci. O dva dny později byly jeho ostatky pohřbeny na starém hřbitově Johannis. Přátelé a obdivovatelé uspořádali mnoho koncertů věnovaných jeho památce. V jednom z nich se spojilo 150 hudebníků pod taktovkou Alberta Lortzinga, tomuto koncertu v přírodě přihlíželo na 40 000 diváků. Na jiném koncertě hráli na Queisserovu počest F. David a F. Mendelssohn Beethovenovu Kreutzerovu Sonátu.

Po Queisserově smrti bylo dáváno Koncertino op.4 v Gewandhausu celkem pětkrát. O  koncertu  6.2. 1845 s mladým sólistou Franzem Rexem kritika v „AmZ“ napsala: „Pan Rex měl velmi choulostivý úkol, neboť jsme zde často slýchali těžko překonatelného Mistra Queissera, v tomtéž díle pana koncertního mistra Ferdinanda Davida. Nicméně se této nelehké výzvy zhostil uspokojivým způsobem.“

Konkurenční Neue Zeitschrift für Musik uveřejnil k tématu 15.3.1845 toto: „Pan Rex interpretoval Koncertino pro trombón způsobem hodným obdivu. Jestliže ho jiné listy srovnávají s Queisserem, je to pro něj nanejvýš povzbudivé. Pokud však mluvíme o budoucnosti autora skladby, řekněme: Beethoven to není! .