ČTYŘICET LET FIRMY YAMAHA

Jean-Pierre Mathez

Brass Bulletin č. 108, 4/1999

 

 

 

Historie vývoje a  výroby žesťových nástrojů Yamaha je úzce spojena s malým týmem lidí, kteří začali prakticky z ničeho a dnes konkurují celému světu.

Dvacet let po traumatu způsobeném atomovým bombardováním Hirošimy a Nagasaki se mladí japonští lidé všemi silami pustili do rekonstrukce své země -  výstavby průmyslu, studia západních jazyků a dobývání světa. Dnes, po pětatřiceti letech, stojí představitelé tohoto malého průmyslového oboru na světové špici.

Kolem roku 1890 vznikla ve městě Saitama firma Nikkan Gakki (Ni - Nippon, tj. Japonsko, kan - trubka, Gakki - hudební nástroje), která vyráběla nástroje pro potřeby vojenských orchestrů. Způsob výroby byl zastaralý, produkce nekvalitní, obchodní síť neexistovala. Poválečný stav tohoto podniku byl katastrofální a Yamaha, která tehdy ještě hudební nástroje nevyráběla, se rozhodla tuto firmu odkoupit.

 

V roce 1965 byl vyroben první model trubky. Od té doby byla vybudována solidní infrastruktura, zaměstnáni konstruktéři schopní realizovat kvalitní produkci celé kolekce dechových nástrojů - Yoširo Kaji, Kenzo Kawasaki (1966), Toši Kamejama (1967) a Hiroo Okabe (1974). Od roku 1966 Yamaha spolupracuje s  Renoldem Schilkem, americkým výrobcem, který u ní působí jako technický poradce ( přijíždí do Japonska na 14 dní ročně).

 

Yoiširo Kaji (nar. 1942) studoval na univerzitě v Ósace.V letech 1968 až 1960 byl péčí firmy vyslán na stáž k německému výrobci Melchior v Kaiserslauternu. Tehdy vedl dosud skromné oddělení výroby hudebních nástrojů zn. Yamaha pan Makoto Hišinuma, který k efektivnímu řízení dokázal využít podnikových kontaktů v jiných průmyslových odvětvích. Jeho zásluhou byli do Japonska sezváni nejlepší odborníci  z celého světa, aby mohli pracovat na dalším zdokonalení svých znalostí. Po svém návratu v r. 1970 pan Kaji osvědčil své kvality jako tvůrce-návrhář, což ho vyneslo do vysokých míst podnikové hierarchie. V r. 1966 opustil své funkce a nadále se věnuje vydávání japonských hudebnin.

 

Kenzo Kawasaki (nar. 1948) se narodil v městě Toyama. V 11 letech, poté co uslyšel Sousův Pochod námořníků, se nechal zapsat do školního dechového orchestru jako trumpetista. Jednoho dne mu nešťastnou náhodou jeho krásná trumpeta spadla na zem a zcela se jí pokřivil roztrub. Obával  se výprasku, a proto se jal pohotově napravovat způsobenou škodu pomocí paličky k velkému  bubnu. V tom zpozoroval, že se zvuk trubky náhle změnil... Našel své povolání a v 18 letech odpověděl na inzerát Yamahy.

„Od roku 1966 jsme se všichni hodně naučili. Ve spolupráci s panem Schilkem jsme vyrobili  kompletní sérii trubek, od B až po pikolu,a představili jsme ji roku 1967 na NAMM v Chicagu.“

V roce 1977 s povolením pana Hišinumy odešel Kawasaki do Chicaga, aby se tam u Schilkeho zdokonaloval.

„Pan Schilke měl velmi dobré dělníky, zvláště Paula Jeningu a Billa Biehla (pracovali u Bengeho) - ti mi pomohli poznat důležitost nátrubkové trubice a precizní práce. Sám pan majitel byl mistr akustiky, znal mimo jiné práce Belgičana Victora Mahillona. V Chicagu jsem potkal spoustu žesťových hráčů, zvláště z Chicagského symfonického orchestru, a to byl počátek mé funkce designéra.Mám ve firmě za úkol vylepšovat a adaptovat příslušenství k nástrojům.“

 

Kenzo Kawasaki se do Japonska vrátil v roce 1972, pracoval v tokijské firemní dílně a pak od r. 1977 až 1983 znovu v Hamamacu, kde se stal otcem druhé generace nástrojů „custom“.

 

Renold Schilke ( 1910-1982).

Když byl v roce 1966 poprvé v Japonsku, setkal se se seriózními lidmi plnými chuti do práce a uvědomil si, že jako malému řemeslníkovi se mu dostalo obrovského štěstí; realizovat jak špičkové nástroje ve velkých sériích, tak i kvalitní žákovské instrumenty nižší cenové kategorie. Renold Schilke, který vlastnil vlastní závod (nyní spravovavý dcerou Joan a synem Renoldem ml.) možná snil o tom, že bude moci předávat své vědomosti a nápady k užitku mnoha lidem. Spolupráce s firmou Yamaha trvala až do jeho smrti r. 1982.

Kenzo Kawasaki vzpomíná:

„Pan Schilke byl v určitém smyslu naším duchovním otcem. Nicméně jsme počátkem osmdesátých let začali přijímat nové  tendence ve výrobě nástrojů a pustili jsme se do analýzy modelů Bach. Schilkemu jsme se neodvažovali nic říci a až po jeho smrti jsme přišli s novými modely.

 

Toši Kamejama (nar. 1948). Rodák z kraje Nagoja objevil hudbu ve školním sboru. Na střední škole se učil hrát na trubku a účinkoval v kolejním souboru. V 18 letech, kdy stál před rozhodnutím, zda se věnovat profesionálním hudebním studiím, přijal raději nabídku Yamaha Band v Hamamacu.

„Nejdřív jsem byl zaměstnán ve výstupní kontrole, pak jsem se u pana Kawasakiho ve vývojové divizi začal učit výrobě hudebních nástrojů. V roce 1976 jsem odešel do Evropy, kde jsem po krátké stáži u Karla Burriho v Bernu začal pracovat v nově otevřené filiálce Yamahy v Hamburku.“

Toši Kamejama brzy osvědčil svou výjimečnou způsobilost v oboru navrhování a výroby nátrubků (založeném Kawasakim a Schilkem) a nástrojové adaptaci. Seznam hudebníků, od klasických až po varietní, kteří s ním konzultují  a důvěřují mu, je ohromující. Toto privilegované postavení mu dovoluje nechat vyzkoušet nejnovější modely a získat tak názor předních odborníků.

„V roce 1981 mě vyhledal Maurice André, svěřil mi své nátrubky a požádal mě, abych zhotovil kopie podle jeho  přání.Chtěl obrubu, kterou by bylo možno našroubovat na pět různých kotlíků, a to do zítřka!. Abych mu vyhověl, pracoval jsem nepřetržitě čtyřiadvacet hodin.Pak mi udělal skvělou reklamu, stejně jako Pierre Thibaut, Thomas Stevens, Hakan Hardenberger a mnozí další významní žesťoví hudebníci.

V kontaktu s takovými výbornými hráči Kamejama zostřuje svůj profesionální instinkt a sbírá zkušenosti. Jeho základní pracovní postup je jednoduchý: začíná se kopií, která musí být postupně lepší než předloha.

„Individuální přán, nebo problémy jsou mnohdy velmi rozmanité a nejdříve jim musím dokonale porozumět. Abych pochopil, co po mně hráč chce, požádám ho, aby mi něco zahrál. Pak už tuším,v kterém bodu se dotknout nátrubku, abych dosáhl toho, co si přeje. Připadám si někdy jako lékař stanovující diagnózu.Nemůžu samozřejmě dělat zázraky, ale často dosáhneme podstatného zlepšení.

Ke svému velmi speciálnímu řemeslu potřebuje Kamejama pracovní nástroje nejvyšší kvality.

„Pokud dva nátrubky stejné značky a stejné velikosti zní odlišně, někde je chyba. Její příčinu zjistím, když si udělám jejich kopie.“

Pan Kamejama připravuje pro náš časopis sérii článků o nátrubcích, které začnou vycházet v roce 2000.

Hiroo Okabe (nar. 1951). Nejmladší z průkopníků se narodil v Hitaši, severní  čtvrti Tokia. Ve dvanácti letech se začal učit hrát na baryton a stal se členem školní dechovky. O rok později přešel k trubce a po šesti letech školy až dosud, ačkoli dnes zastává v podniku vysokou funkci, hraje v orchestru. Jako diplomovaný inženýr začínal u Yamahy ve dvaadvaceti létech v oboru zobcových fléten. Od roku 1977 je členem týmu Kaji, Kawasaki, Kamejama V roce 1978 řídí vývojový ateliér v Hamamacu. R. 1983 byl přeložen do tokijské dílny, v r. 1987 do Frankfurtu, podílel se na vytvoření pobočky v Londýně a v r. 1993 se vrátil do Hamamacu. Dnes je náměstkem generálního ředitele divize hudebních nástrojů a jeho kariéra nezadržitelně postupuje. Je jedním z těch, kteří udávají směr nové orientaci firemní produkce.

 

„Posledních pět let jsme pracovali na „personalizovaných“ modelech „custom“za nejlepší ceny určené žákům, zatímco profesionální modely se vyvíjely směrem k individualizaci .Byla to pro nás radikální změna. Po Schilkeho období jsme byli na technologickém vrcholu. Realizovali jsme prototypy ,ty jsme předvedli významným umělcům a vzali jsme v úvahu všechny jejich připomínky. Tento přístup bohužel neměl kladný ohlas, a tak jsme se pokusili z jejich postřehů udělat syntézu.

Od roku 1985 provádíme odlišnou politiku - jednak se soustřeďujeme na přání a požadavky hráčů a jednak vyrábíme individuální zakázky. Prvním majitelem takového nástroje je Japonec Sekijama, pak následovali Newyorčan Phil Smith (C trubka), Mark Gould (trubky in C a B), Angličan Rod Franks a mnoho dalších. Sériové modely mají dnes přesnější charakteristiky, takže výběr z nich je usnadněn. Naše ateliéry jsou plně oprávněny provádět nejrůznější modifikace podle zákazníkova přání.

 

Žesťové nástroje byly tedy  v Yamaze vyvíjeny malou skupinou lidí. Všichni jsou sami hudebníci a inženýři a všichni studovali svůj obor také v zahraničí. Dnes tento tým dosáhl mistrovství. Poté co kopírovali, napodobovali a analyzovali, dospěli k vlastnímu výzkumu. Hiroo Okabe:

 „V současnosti provádíme podrobná zkoumání původního materiálu. Chceme vědět více o reakcích a vibracích různých kovů a slitin. Z akustického hlediska je velmi důležitá vnitřní forma nástroje - zde lze získat mnoho poznatků, například o intonaci.Analýzy nám slouží k lepšímu porozumění vlastnostem kovu, ze kterého vyrábíme nástroje, nátrubky a vstupní trubice.

 

S demografickou explozí a výstavbou pohodlných, ale levných bytů se domácí cvičení na žesťové nástroje zkomplikovalo. 14. listopadu 1994 požádala Yamaha o patentování konceptu „Silent Brass“, který se brzy prosadil po celém světě nejen u žesťů, ale také například u smyčcových nástrojů. Yamaha již předtím, v roce 1993, vyřešila tento problém u klavíru. Mladý tvůrce Šinji Hamanaga se dal do konstruování dusítek pro žestě a prototyp představil už o rok později.

„Inspiroval jsem se echovou sordinou pro kornet, která byla v oblibě na přelomu století.Intonace nástroje s tímto systémem je dokonalá.Mým cílem bylo spojit amplifikaci dusítka s čistou intonací a zachováním přístupu k pedálovým tónům. Ve spolupráci s naším střediskem akustických výzkumů se podařilo nalézt také optimální formu sordiny. Museli jsme vyřešit i otázku vlhkosti kolem mikrofonu v dusítku. Abychom zachovali kvalitu tónu, zvolili jsme materiál s vyšší specifickou hmotností a k upevnění dusítka v nástroji jsme použili místo tradičních korků novou houbovitou hmotu. Objevili jsme též zajímavý úkaz. Hudebníci tvrdili, že nástroj s dusítkem klade dechu větší odpor. Bylo to však tím, že slyšeli méně zvuku, a proto více foukali.

Šiňi Hamanaga a jeho spolupracovník Jošihiko Macukuma vyvinuli sedm dusítek řady Silent Brass: SB1 (tr), SB2 (trb), SB3 (tr picc.), SB4 (kř), SB5 (cor) - pro tento model je k dispozici prodlužovák ke správné intonaci při hře bouché, SB6 (tb) s výměnným nástavcem pro různé modely tuby a SB 7 (baryton). Fenomenální úspěch tohoto dusítka dokazuje, jak bylo zapotřebí.

 Ale vývoj neskončil, jak s hrdostí říká Šiňi Hamanaga: „S dusítky dodáváme i malý mixážní pultík umožňující hrát duo s němým klavírem, nebo s CD přehrávačem. Náš nový výrobek Silent Studio Mixer umožňuje zapojit 6 nástrojů a 6 stereofonních sluchátek. S použitím tohoto přístroje můžete uskutečnit zkoušku malého ansámblu i její záznam. V signálu je vytvořen virtuální prostor, díky kterému každý hráč slyší, odkud přichází tón jeho partnerů. Naše dnešní výzkumy se zaměřují na dusítka pro dřevěné dechové nástroje. Ale to by byla jiná historie.

Teď všechny koncepce práce se zvukem souvisí jen s jeho zeslabením a zpětným zesílením ve sluchátkách. V budoucnosti se může vývoj ubírat jinudy. Existují např. mikrofony, které signál v určité vzdálenosti zruší, nebo zdeformují - jakoby vytvářely zvukovou bariéru, za kterou je zvuk anulován. Známe sluchátka, která dokáží eliminovat parazitní hluk, užívají se třeba v malých sportovních letadlech.

To znamená, že bude možné potlačit například všechny nežádoucí ruchy ulice, leteckého provozu, sportovních stadiónů, štěkajících psů, hrajících muzikantů. Bude to však chtít geniální nápad - Yamaha tvrdí, že na věc neustále myslí a je v jejím technologickém potenciálu takový nápad uskutečnit.

Návštěva v závodu Yamahy ve městě Tojoka, kde se vyrábějí trubky, kornety, trombóny, fanfárové trubky, flétny, klarinety, saxofony a fagoty je zahráváním si s vědeckou fikcí. Začíná to už ve výzkumných laboratořích vybavených přenosnými počítači a velkým počítačem oživujícím interní síť. V protější místnosti vidíme plně automatizované výrobní linky, kde se zhotovují  vylepšené modely, nebo zcela nové typy nástrojů. Nakonec vejdeme do výrobní haly, kde vládne čilý pracovní ruch. Dělnice a dělníci zde plní své úkoly soustředěně a s viditelnou pílí. Většina z nich zásobuje stroje surovým materiálem. Jako v pantomimě opakují automaty tisíckrát pohyb, na který jsou naprogramovány. Nátrubky, vstupní trubice, roztruby a další oddělené části jsou dopravovány k dělníkům, kteří je v potu tváře kompletují a doplňují tabulkou s technickými údaji. Pak jsou čištěny, leštěny a po přepravníku přicházejí do odmašťovací a lakovací nebo stříbřící lázně. Projdou ještě sušičkou a následně jsou finalizovány. Nakonec jsou mechanicky i prakticky vyzkoušeny, opatřeny záručním listem a již se expedují do celého světa.

Výroba hudebních nástrojů zn.Yamaha je v současnosti na světové řemeslné i technologické špičce. Její specialisté, dnes už padesátníci mají bohaté vědomosti, které svěřili elektronické paměti. Ambicióznost a expanzívnost japonských podniků se zdála být bez hranic.

Nedávná hospodářská krize však silně otřásla celou Asií. Pan Idei, prezident skupiny Sony řekl nedávno v jednom rozhovoru: „Všechny naše velké podniky mají pyramidovou strukturu, jsou založeny na tuhých hierarchických principech a pokud chceme obstát ve světovém vývoji, musíme tuto koncepci změnit!“Krize nás naučila, že nemůžeme jednoduše kopírovat Spojené Státy.“

Sony musel propustit 10 proc. svých pracovníků a uzavřít 15 proc. továren. Skončila euforická etapa růstu. Idei: „Snažíme se teď vytvořit malé decentralizované pyramidy, jejichž aktivity jsou omezeny do určitých oblastí, ale vládne zde více svobody a nezávislosti.“

Yamaha je jistě konfrontována se stejnými problémy a v jejím představenstvu určitě uvažují o podobném řešení. Oddělení výroby dechových nástrojů však utrpělo krizí méně než jiná odvětví. Ale ani zde se nevyhnou jistým bolestným a v Japonsku dosud nevídaným sociálním opatřením.

Na závěr dejme slovo panu Hiroo Okabemu:

„Přežití našeho podniku je podmíněno neustálým rozvojem produkce s ohledem na evoluci hudební praxe ve světě. Usilujeme o stálý vývoj technologií. Náš vědomostní potenciál je obrovský a my děláme všechno proto, abychom zajistili jeho další rozvoj jak mezi námi, tak mezi našimi specializovanými dělníky.Budeme se snažit zachovat rovnováhu mezi kvalitou našich výrobků a přitažlivostí jejich ceny. Zájem, jaký mají hudebníci ve světě o naše nástroje nám dovoluje domnívat se, že jsme na dobré cestě.“

 

Tento článek je doplněn rozsáhlým obrazovým a dokumentačním materiálem, mj. tabulkou Historie Yamaha-Žesťové nástroje.

 

 

 

 Ó World copyright by BRASS BULLETIN, P.O. Box 576, CH-1630, BULLE/Switzerland.

Se svolením redakce přeložil pro své žáky Marcel Štroncer. Jakákoli další reprodukce tohoto díla je bez zvláštního svolení redakce zakázána.