ENRIQUE CRESPO - MUZIKANT A KOUZELNÍK

Jean-Pierre Mathez

BB č. 111, III/2000

 

Vždy bezvadně oblečený uruguayský džentlmen se vyznačuje okouzlující mužnou sebejistotou. Zde je jeho hudební příběh plný nonšalance, talentu i smyslu pro věci obchodní.

 

Enrique se narodil roku 1941 v Montevideu, hlavním městě Uruguaje ležící na atlantickém pobřeží Jižní Ameriky mezi Brazílií a Argentinou. Jeho otec, původem Bask, byl profesorem dějepisu, poslancem a jednu dobu dokonce předsedou parlamentního výboru uruguayských křesťanských demokratů. Maminka, klavíristka, původem Italka, hrávala na chrámových varhanách. Po Enriquovi se rodina rozrostla o Jorgeho (1942), budoucího lékaře a amatérského trumpetistu, Marii Inés (1943), která se stala klavíristkou v Caracasu, Carlose (1947), jenž následoval Enriqua do Německa a získal tam proslulost jako hráč na lesní roh., Anu-Marii, budoucí první fagotistku v Caracasu a Maria del Rosaria (1957), který zůstal v Uruguaji.

 

„Mí rodiče byli intelektuálové a po nich jsem zdědil svou vášeň k četbě. Zhltal jsem stovky knížek, Kafku, Dostojevského ... Naši nás také systematicky vedli k hudbě  Otec se pyšnil tím, že ani jedno z dětí nezneužilo jeho politického vlivu ke své kariéře.“

 

Ve svých pěti letech absolvoval Enrique první hodiny piána. Ve školní dechovce si vyzkoušel bez většího úspěchu všechny nástroje s malým nátrubkem. Horna? Ta dělá jen es ta es ta es ta ta. Pak to zkusil s barytonem a velmi rychle mu přivykl. Velmi brzy se začal ohlížet po trombónu - jakmile se uvolnilo místo, Enrique byl prvním dobrovolníkem. Jeho strýc z matčiny strany mu věnoval pístový nástroj značky Orsi.

 

S ním pak Enrique přišel do třídy Juana d´Andrey, sólisty Symfonického orchestru státního rozhlasu na Obecní konzervatoř v Montevideu. Enrique objevil jazz, jehož všechny styly jsou v Uruguaji velmi populární.  V r. 1975 se stal členem Crazy Clowns Jazz Bandu, který získal určitou proslulost díky ceně Pepsi Coly udělené v r. 1960.

 

Pro tuhle muziku, kterou jsem zbožňoval, jsem nezbytně potřeboval nástroj se snižcem. Strýc se opět smiloval a koupil mi Conna - „Connstellation“ - je tak kvalitní, že bych se od něj nikdy neodloučil. Studoval jsem u Gaetana Carboneho z Teatro Colón v Buenos Aires a u G. Carpana z Maggio Musicale, který v Montevideu po čtyři roky vystupoval. Všichni moji učitelé byli Italové, a tak mám italské školení.

 

Ale Enrique za mnohé vděčí argentinskému trumpetistovi Wilfredu Cardosovi, který mu předal ty nejdůležitější technické základy.

 

Přítomného ve všech hudebních žánrech nacházíme Enriqua od r. 1959 jako barytonistu v dechové sekci obecního symfonického orchestru v jeho prvním placeném místě.V roce 1961 se stal členem jazzového septetu „Los Chicago Stompers“ a o rok později vstoupil jako první trombónista do Symfonického orchestru v Montevideu, kde dostal erárního Bacha 45 se širokou menzurou.

 

Tehdy nás dirigoval Jasha Horenstein. Jednoho dne jsem tomuto bodrému pánovi do očí řekl, že jeho gestům vůbec nerozumím. Jak byl v ráži zařval na mě:“ Ještě jednou ji otevřeš, Crespo, a dostaneš přes ní!“ Samozřejmě to vyvolalo salvu smíchu a kolegové museli vynaložit velké diplomatické úsilí, aby se mohlo ve zkoušce pokračovat-

 

V té době Enrique zároveň studuje architekturu, ale v roce  1964 od ní definitivně odchází, aby se mohl plně věnovat hudbě. Píše svá první aranžmá latinskoamerického jazzu a skládá i své vlastní kompozice. Následujícího roku jej nemoc přinutí vzít si zdravotní dovolenou. Byl to také čas k reflexím o budoucnosti:

 

„Věděl jsem, že se musím naučit ještě spoustu věcí... Chtěl jsem studovat kompozici, vstoupit do klasické hudby a získat diplom. Váhal jsem mezi Chicagem, New Yorkem a Berlínem. Nakonec mě máma přesvědčila, abych odjel do Západního Německa. Budoucnost mi dala za pravdu.

 

Zaměstnavatel udělil studijní volno a rezervoval mu místo až do roku 1968. V dubnu 1966 se díky stipendiu Enrique usadil v západním Berlíně a pokračoval ve svých studiích trombónu u Wilhelma Domroeseho z Deutsche Oper. A Johannese Domse z Berlínské filharmonie. Navštěvoval též skladatelskou třídu Boriser Blachera a velmi rychle pronikl do zdejšího jazzového prostředí. V letech 1967 a 1968 byl členem prvního berlínského žesťového kvinteta (spolu s Wolfgangem Gaagem, Konradinem  Grothem, budoucím prvním trumpetistou Berlínské filharmonie, trumpetistou Bernhardem Jobskim a tubistou Michelem Bucherem - svými spolužáky). V závěru roku 1968 byl Enrique přijat na místo prvního trombonisty Bamberského symfonického orchestru, s kterým debutoval 2. ledna 1969. Wolfgang Gaag se připojil jako sólohornista o šest měsíců později.

 

V tomto období jsem začal hodně psát. S jedním kolegou houslistou jsme založili filmovou produkční společnost „Darnok Film“, která spolupracovala s Bavorským rozhlasem a vytvářela i publicistické reportáže a gramofonové desky. Získal jsem tam cenné znalosti o nahrávací technice. V té době přijel do Německa také můj bratr Carlos a studoval u Gerda Seiferta - v roce 1973 se stal prvním hornistou v düsseldorfském symfonickém orchestru.

 

V roce 1974 začal Enrique realizovat svůj nápad natočit LP s žesťovým kvintetem..

 

Se svými bývalými spolužáky (Konradin Groth, Manfred Kretzer- trubky, členové Berlínské filharmonie, Wolfgang Gaag - lesní roh, já a Dieter Cichewiecz - tuba) jsme připravili program a v březnu 1974 začali nahrávat. Vše bylo financováno firmou Darnok Film. Deska sice nevyšla, ale dostali jsme nabídku na devět koncertů ve Francii pod jménem German Brass. Byl to rozhodný nástup a formace hraje dodnes pod stejným jménem.

 

První LP nahrané v r. 1977 bylo produkováno firmou Audite. V témže roce se Enrique ve prospěch autorské činnosti rozhodl opustit jazzový orchestr. Zkomponoval Suitu Americana, která se rychle prosadila ve světovém repertoáru a kterou German Brass nahráli na svou druhou desku v květnu 1980. Martina Kretzera vystřídal kanadský trumpetista Richard Steuart a tubista Walter Hilgers (tehdy devatenáctiletý) zaujal místo Dietera Cichewiecze. Enrique Crespo chápal, že tito velcí orchestrální hráči vyžadují termínovou pružnost.

 

V letech 1974 až 1979 jsme měli čím dál větší časové problémy s dvěma trumpetisty z Berlínské filharmonie . a to jsme vystupovali jen dvanáctkrát do roka. Naopak sestava Berlín, Bamberk, Hamburk byla velmi přitažlivá a cítili jsme potřebu se zvětšit.

 

V roce 1980 získal Enrique místo ve stuttgartském rozhlasovém symfonickém orchestru. Kromě toho aranžoval, komponoval a založil svoji vlastní edici „Lydke Verlag“ V r. 1984 se rozhodl rozšířit svůj soubor na deset členů. EMI s nimi natočila první desku - Bach 300, která vyšla v roce 1985. Následovala série tří kompaktních disků (1986 - 1989). V roce  1989 byla rovněž založena German Brass Academy, která se jako seminář konala nejdříve v Jeveru a od r. 1995 v Krefeldu. U EMI vyšla v letech 1993 a 1994 poslední dvě CD . Dalších zatím pět CD natočil Crespo již ve vlastní produkci German Brass.

// V této části jsou v originálu uvedeny všechny názvy desek i s přesným obsazením souboru//

Nyní je soubor na vrcholu slávy a dává 60 koncertů ročně.

 

V roce 2000 jde v šedesáti letech Enrique Crespo do důchodu. Má stále nové nápady...

 

Každý rok strávím několik měsíců v Uruguaji a budu tam komponovat - koncert pro trubku pro Mathiase Höfse, trombónový koncert pro mě a skladbu pro deset žesťů a orchestr pro GB.

 

Letos na podzim má vyjít nové CD, na příští rok je domluveno 30 koncertů po Německu s novým programem. Svou kariéru vede Enrique Crerspo mistrovskou rukou. German Brass sestavil z nejlepších německých hráčů bez toho, aby příliš upozorňoval na svou osobu (stejně jako to uměl Philip Jones. Jeho hudební filozofie je jednoduchá, jako u Canadian Brass, a neskrývá komerční ambice: vytvořit rozmanitý, zábavný a rozptylující program pro publikum, jenž je zároveň zajímavý a stimulující pro hudebníky. Propagaci současné vážné hudby, o kterou se, jak říká, svět nezajímá, nechává jiným.

 

S trombónem je to stejná historie. Jeho technika, jak vysvětluje na kursech, je založena na jednoduchém, ale účinném principu - stálém hledání pružnosti - vzduch má bezvadně proudit na rty, tón má vzniknout jemně, bez nárazu., je třeba dýchat vřele, nebo chladně, jak to výraz skladby vyžaduje, pokud máš špatný základ, je kvantita práce k ničemu.

 

Na koncertě German Brass se Enrique jednou či dvakrát přiblíží k divákům. Jemně pohybujíc rameny se zavřenýma očima zahraje několik vláčných frází, podle kterých poznáme jeho latinskoamerický původ a pak se po krůčcích vrací do řady, aby pokorně znovu zaujal své místo v doprovodném hlasu .

 

Krásný příběh o mladíkovi, který tak trochu náhodou našel své místo a své štěstí v tomhle Německu krutých let šedesátých a kde žije v harmonii se svým´nástrojem i svou prosluněnou hudbou! Škoda, že náš rozhovor končí, Enrique horečně listuje diářem - nejvyšší čas, aby usedl do svého Mercedesu a po dálnici odjel za novým publikem. Hasta la vista, Enrique.

 

 

 

© World copyright by BRASS BULLETIN, P.O. Box 12, CH - 1674,     VUARMARENS/Switzerland. S laskavým svolením redakce přeložil pro své žáky Marcel Štroncer. Každá další reprodukce je bez zvláštního svolení redakce zakázána.