MICHEL BECQUET

(BB č.112,IV-2000)

 

V osmnácti letech ho angažoval Wolfgang Sawallisch jako prvního trombonistu Orchestru románského Švýcarska. O osmadvacet let později patří k nejvýznamnějším světovým hudebníkům.

Osud každého muzikanta je závislý na rodinném prostředí, inspirujících setkáních, vlastním výběru a samozřejmě na velikosti talentu. Michel měl štěstí, že jeho otec byl profesionálním hudebníkem a maminka citlivá vychovatelka. Michel se narodil 4. února 1954 v Limoges, středisku Limousinu, oblasti položené na severozápad od Centrálního masívu - v srdci Francie, kde se vzácně spojuje venkov s dobrým jídlem.

 

Když Michel přišel na svět, byl jeho otec Gabriel už zralý muž s bohatou zkušeností hráče na lesní roh v marseilleské opeře a limogeském divadle. V Limoges, kde také učil  na hudební škole, se natrvalo usadil roku 1936, kdy si vzal za ženu  Marcellu Jeudiovou, dceru významného místního tiskaře. Byla to doba národní fronty a počátku placené dovolené. První syn Jean-Daniel se jim narodil roku 1942 a Michel... o 12 let později.

 Válka je tehdy už jen nepříjemnou vzpomínkou a dům Becquetových rozeznívá hudba. Táta dává Michelovi první hodiny a na rozdíl od staršího syna, který se později stal lékařem, mu mladší bedlivě naslouchá. Od šesti let chodí i na piáno do hudební školy. Jsme v roce 1960, Francie je nadšena Malrauxem, Landowskym, Sartrem - kultura země rozkvétá.

 

V roce 1963 došel Becquet senior k závěru, že je třeba, aby se syn začal učit na lesní roh. Opatřil mu tedy malého Couesnona in Es a snažil se mu vštípit základy. „Měl jsem z toho futrálu strach“ příznává Michel a dodává, že se v té době těšil, až si půjde do školy odpočinout

 

V r. 1965 přijel na návštěvu Jean Jeudi, německý Michelův bratranec, který tehdy studoval trombon u Gérarda Pichareaua na Vysoké konzervatoři hudby v Paříži (CNSM). Michel okamžitě ožil zájmem o tento nástroj, který byl tak spojen s oblíbeným jazzem. Též pouzdro bylo daleko přitažlivější...Jean to pochopil, půjčil Michelovi svůj nástroj  a už to bylo!.

„Protože ve městě nebyl učitel trombónu, dostával jsem první hodiny od svého otce. Později radnice svolila s vytvořením místa specialisty na hudební škole, kam se přihlásil můj bratranec. U konkursu jsem byl jako jeho model a on se stal poté mým prvním opravdovým učitelem. To bylo mé velké štěstí, neboť Jean mě brzy přivedl do Paříže.

 

Otec Michela naučil třem základním věcem: pečovat o neměnnou kvalitu tónu tvořenou dechem, uvědoměle cvičit vydržované tóny a cvičit stupnice v trylcích (trik pro rozvinutí dechové opory). Rok 1968 je vyznačen ve francouzské historii studentskou revolucí. Vzbouřenci se cítili silní, svět byl s nimi. Jean Jeudi pozval svého synovce do Paříže, aby si poslechl závěrečný konkurs (veřejnou zkoušku) absolventů konzervatoře. Ten byl vzhledem k událostem přesunut z května na září. Michel pozorně naslouchal : „Velmi rychle jsem pochopil, co se před mýma očima odehrává.“ Pro Michelův vstup na CNSM v tak raném věku bylo zapotřebí předehrávky před inspektorem - ten se zpočátku stavěl  proti, ale tváří k výjimečnému talentu dal nakonec svůj souhlas.

„V roce 1969 jsem se stal nejmladším žákem ve třídě Mistra Gérarda Pichareaua obklopen kolegy jako o osm let starším Branimirem Slokarem, Gillesem Millierem, Alainem Manfrinem, Jeromem Naulaisem... Byl mi přidělen Courtois 150 ze školního skladu a já se dal do práce. Inspitrován Branimirem a ostatními jsem ze studia na Konzervatoři vytěžil maximum.

 

Michel si vzpomíná na Mistra Pichareaua jako na člověka udržujícího si odstup, vlastence, ale také velmi hodného, který dokonce půjčoval žákům peníze. Způsob jeho vyučování byl strohý až strnulý a tehdejší školní řád vyžadoval, aby byl oslovován Mistře. Tento projev respektu je dnes už zapomenut.

„Pichareau nás každý něsíc nechával hrát na třídním semináři před porotou složenou z kolegů profesorů a bývalých absolventů.Byl to vynikající prostředek, jak nás přimět k práci a Gilles Milliere, Pichaureaův následovník tuto tradici zachovává dosud.

 

Michel nechal klavíru a tělem i duší se vrhnul na cvičení na trombon. Pan Becquet byl na svého syna, který se ve čtrnácti letech dostal na nejrespektovanější hudební učiliště v zemi, velmi hrdý. Svou vůli, osobně u Pichareua, však prosadila jeho manželka, a tak musel Michel nejdřív dokončit základní školu v Limoges a zpozdil svůj nástup na CNSM o celý rok. Mistr Pichareau nijak neskrýval svou zlost a paní Becquetové od plic pověděl, že taková opatrnost dává všanc kariéru jejího zázračného dítěte!

„Tak jsem celý rok musel pendlovat mezi Limoges a Paříží. Chyběl mi čas, abych byl skutečně dobrý - nestačil jsem plnit své povinnosti a brzy jsem se ocitl na chvostu třídy. Od příštího roku se vše změnilo - velmi rychle jsem ostatní dohonil a ocitl se před nimi.“

 

V červnu 1971 absolvoval Michel CNSM První cenou udělenou jednohlasně (nejvyšší ocenění). Koupil si Bacha 42, nátrubek 6 1/2 AM a hledal místo v orchestru. Pokud není splněna povinnost k armádě, je ve Francii obtížné dostat zaměstnání. Rodiče souhlasili, aby opustil Limoges a se stipendiem 900 franků měsíčně se usadil v Paříži. Kroužil kolem konzervatoře, hrál v Orchestru laureátů a navštěvoval hodiny komorní hry. V té době vzniká Pařížské trombónové kvarteto, které se za čtvrtstoletí své existence stálo známým po celém světě. První složení souboru bylo: Becquet, Milliere, Marc Soustrot (stal se později uznávaným dirigentem) a Gaston Maillet. V roce 1972 obdrželi všichni První cenu. Roku 1975 byli poslední dva nahrazeni Alainem Manfrinem a Jacquesem Fourquetem.

 

Jednoho dne narazil Michel na inzerát Orchestru  románského Švýcarska (ORS), který hledal trombonistu. Vojenská omezení ve Švýcarsku neplatí, a tak se tam představil spolu s třicítkou dalších i on. Wolfgang Sawallisch, tehdejší titulární šéf, si jej vybral bez váhání. V Ženevě žil Michel od r.1972. V roce 1974 dostává povolávací rozkaz a slouží ve Vojenské hudbě osmého spojařského pluku v Suresnes nedaleko Paříže. Tento rok by mohl být k nepřečkání, ale to by se tam nesměl potkat s Millierem a vojenská správa by jim nesměla povolit přípravu na soutěž v Mnichově!     

Všichni kandidáti v prvním kole měli hrát Albrechtsbergerův koncert na tenorový nástroj (obvykle je vyžadován altový a tenorový se připouští) a Martinovu Baladu. První kolo je tzv. vylučovací, každý soutěžící měl problémy. Michel si důvěřoval a proto hrál samozřejmě a s obdivuhodnou lehkostí. Guy Destangue, známý francouzský trombonista a člen poroty později svědčil, že všichni už viděli Becqueta s první cenou v kapse. Finálové kolo mělo přesně ten samý program jako první, teď s doprovodem orchestru. Přišla chvíle vyhlášení výsledků - první cena neudělena, dvě druhé ceny - Slokar a Ronald Barron., třetí cena pro Michela Becqueta, který neskrýval zklamání.

„Snažil jsem se tomu porozumět, ale stále jsem se cítil obětí křivdy. Přišel jsem k Vinko Globokarovi, členovi poroty, strčil mu nástroj pod nos a zeptal se ho : Můžete mi předvést, jak se to má hrát?“

 

Porotce se nezmohl na odpověď. Michel se zahalil smutkem, vrátil se do kasáren a po ukončení prezenční služby do Ženevy. O několik týdnů později byl kontaktován sekretariátem Berlínské filharmonie - předseda poroty upozornil Herberta Karajana na jeho výjimečné kvality. Ale Berlín je daleko, jedná se o odlišnou kultruru, jiný jazyk a tak Michel, obávajíc se

odcizení se domovu, odmítl.

I když se cítil v Ženevě velmi dobře, začínal  mu chybět ruch Paříže. Milliere mu dal vědět, že z důvodu vážné nemoci Gabriela Massona se v pařížské opeře uprázdní místo basového trombonisty. Michel si tedy koupil basový nástroj a začal se připravovat na konkurs, kde se setká s tvrdou a početnou konkurencí. Chuť  vrátit se k přátelům do Paříže mu dala křídla a byl přijat.

„Místo v opeře mi skýtalo řadu výhod - měl jsem stálý plat a zejména možnost volného cestování z místa na místo za sólovými, nebo kvartetními koncerty, které bývaly v té době velmi četné.“

 

Michel tehdy potvrdil svou pověst vítězstvím na Mezinárodní soutěži v Toulonu (1977), druhou cenou (první neudělena) na Mezinárodní soutěži Pražského jara (1978) a nakonec v září 1979 prvním místem v renomované soutěži v Ženevě. Berlínská filharmonie ho podruhé (a zas marně) oslovila, Maurice André ho pozval do poroty své interpretační soutěže, jeho jméno se ocitlo na inzerátech mistrovských kursů i odborných konferencí. Výrobci nástrojů a vydavatelé desek se předháněli v lichotkách.

„Uvědomil jsem si, že je zapotřebí, abych spolupracoval s firmou, která je schopna mě  podpořit a zkonstruovat ideální nástroj. Zvolil jsem Courtoise- jako ostatně celé naše kvarteto - a můj vztah s Jacquesem Gaudetem se vyvíjí pozitivně až dodnes.“

 

V roce 1981 se opět konala mnichovská trombónová soutěž. I přes velké zklamání z minulosti se Michel  přihlásil. Tentokrát byl členem poroty i  Branimir Slokar.

„Nikdo z trombonistů zatím nezískal v Mnichově zlato, i já jsem se musel spokojit s druhou, ovšem v čele ostatních soutěžících.

 

V roce 1980 otevřela francouzská vláda druhou vysokou konzervatoř v Lyonu. - Michel Becquet zde byl jmenován profesorem v roce 1981. Tak se jeho kariéra rozdělila do čtyř sfér - sólové, orchestrální,učitelské a komorní. Rok 1989 byl pro Michela zvlášť významný - ředitel konzervatoře Gilbert Amy se rozhodl rozdělit pedagogický sbor podle nástrojových skupin a Michel se stal vedoucím žesťové sekce. Až do roku 1998 jej rovněž zaměstnávala Vysoká hudební škola v Kolíně nad Rýnem. Michel se rozhodl opustit orchestr a věnovat se premiérám sólových děl, která mu věnovali různí skladatelé. V roce 1990 Michel řídil úspěšně ansámbl „Les cuivres français“ a o několik let později s hornistou André Cazaletem a trrumpetisto Thierry Caënsem utvořili koncertní trio, které bylo živě přijato jak na komorních tak na orchestrálních koncertech.

 

Michel Becquet je jedním z učitelů, kteří inspirují žáky svým příkladem - přímým přenášením vědomostí a zkušeností. Jeho charisma působí velmi přesvědčivě. Zajímavé je stanovisko k ohromnému rozvoji trombonu v posledních letech:

„Před třiceti lety jsme strávili na CNSM dva roky v přísně individuálním vyučování. Kontakt s ostatními byl zřídkavý, každý žil ve své skořápce. Dnes se naše vyučování odehrává ve skupině 0- žáci se stále setkávají a povzbuzují, těží z otevřenosti světa bez hranic. My jsme obdrželi První, Druhou cenu, nebo Prospěl a tím to skončilo. Nyní jsou výsledky sdělovány jednoduchým závěrečným vysvědčením, které ale oceňuje podstatně úplnější vzdělání. Mnohé se změnilo na úrovni vyučovacích osnov. Za našich časů se hrálo jen na tenorový trombon, a to výlučně díla francouzských skladatelů. Dnes si studenti musí osvojit širší repertoár (v délce  i stylu), velkou jeho část hrají zpaměti a učí s též na historické nástroje. Studium trvá čtyři roky a zahrnuje daleko komplexnější studium - to je jen dobře.

 

Někteří obdivovatelé Becquetova umění litují, že jeho kariéra neměla tak explozivní charakter jako dráha Maurice Andrého., i když by mu to talent umožňoval (totéž se týká i přítele Branimira Slokara). Je to proto, že oceňují i jiné životní kvality a nehodlali vše obětovat slávě.

„Jednou mi dirigent Michel Plasson řekl: Máš v sobě spoustu muziky, škoda, že jsi si vybral trombon... To trochu přehnal a svůj vztah k svému nástroji jsem si uchoval. Mám rád život, přátele, učení a ... francouzskou kuchyni. I když rád cestuji, nechci být od své země dlouho odloučen.“

 

Michel Becquet se nikdy, a to ani v době jejich největšího rozmachu, neodvážil interpretovat skladby příliš avantgardní. Vždy propůjčoval své umění tradičnějším současným dílům. Dnes je Michelu Becquetovi téměř 46 let. Za mladistvou chůzí se skrývá zralý člověk na špičce svého umění. Abychom parodovali Plassona, řekněme závěrem, že má trombón natolik v malíčku , že se mu z něj podařilo dostat spoustu hudby.

 

 

 

 

 

 

WORLD COPYRIGHT BY BRASS BULLETIN,VUARMARENS, SWITZERLAND

Pro své žáky se svolením redakce přeložil Marcel Štroncer