MILÁNSKÁ KONZERVATOŘ

1808 - 1999

 

Jean-Pierre Mathez

Brass Bulletin č. 106, II/ 1999

 

 

Konzervatoř je místem, kde vzniká a uchovává se hudební tradice. Historie významných pedagogických institucí v Evropě, často spojená s velkými divadly, zde s operou La Scala, vypovídá i o roli, kterou měly v té době žesťové nástroje. Všechny takové školy vznikly v dobách hospodářského rozkvětu, s kterým souvisel i rozvoj umění. Společnost pochopila, že talent se může zrodit v kterékoli její vrstvě. Ani milánská konzervatoř nebyla výjimkou - její školní řád dával například dlouhou dobu přednost bezplatnému ubytování svých studentů v internátu.

 

Zatímco italská hudba získávala věhlas po celé Evropě, hlavní město Lombardie mělo v letech 1598-1776 pouze jediné divadlo - Ducale. Po jeho druhém požáru v r.1776 vznikly dvě nové scény - La Scala(1778) a La Canobbiana(1779). Jejich okamžitý úspěch podnítil vznik dalších divadel a Milán se rázem stal metropolí italské opery.Vznikla myšlenka založit zde prestižní školu pro výchovu mladých umělců.

 

Po dlouhém období rakouské nadvlády se sever Itálie a s ním i Milán dostaly roku 1802 do napoleonského područí. Významný Miláňan De Grianty předložil plán na vytvoření konzervatoře, která by zaměstnávala 11 profesorů ( z toho jednoho na „corno da caccia“). Hráč na lesní roh Luigi Belloli se tak stal prvním učitelem žesťového oboru. Narodil se ve městě Castelfranco 2.února 1770 a zemřel v Milánu 17. listopadu 1817, byl prvním hornistou  na dvoře parmského vévody (1790-1808) a od r. 1809 člen orchestru La Scaly. Belloli ovládal hru na několik nástrojů a byl ceněn i jako skladatel - dodnes jsou k dostání jeho etudy pro lesní roh.

 

Zakladatelům konzervatoře trvalo velmi dlouho, než prosadili své záměry. Jako vzor jim sloužilo uspořádání pařížské Conservatoire, přitom však samotný název „konzervatoř“ je italského původu. Léta ubíhala, plány se měnily, ale bonapartovská hierarchie škole nepřála. Až v roce 1807 píše markýz Giuseppe di Breme Jeho Výsosti o nových uměleckých perspektivách, které  by Milán díky této instituci získal. Navrhnul upravit bývalý klášter Santa Maria della Passsione (postavený v r. 1485), který vyhovoval jak tím, že byl dostatečně vzdálen od městského ruchu, tak svými architektonickými dispozicemi s dvěma oddělenými kruhy, jež umožnily separaci chlapců a dívek.

 

K slavnostnímu otevření konzervatoře došlo 3. září 1808. Citujme z tehdejšího statutu, který měl šestnáct článků: § 4. Profesor kompozice vykonává funkci studijního ředitele. § 5. Do školy budou přijati 24 studenti, jejichž výuka bude bezplatná. § 8. Žáci zde mohou studovat nanejvýš deset let. Student, u něhož se neprokáže talent do šesti měsíců, bude vyloučen. § 9. Ti, kteří neuspěli u talentové zkoušky se mohou stát žáky školy po zaplacení 600 lir ročně a ti, kteří přicházejí jen na náslechy, zaplatí 10 lir měsíčně.

23. dubna 1808 bylo královým zástupcem jmenováno 14 profesorů a 23 správních zaměstnanců. Profesor Belloli pobíral roční plat 1400 lir, ředitel 3600 lir. Belloli měl v popisu práce též výuku hry na trubku a trombon. Tato povinnost trvala na konzervatoři až do r.1881!

 

V roce 1861 vzniklo Italské království a s tím došlo i k reformě školy - rozdělila se na dvě části - „literární“ a „uměleckou“, do které patřily také žestě - lesní roh, trubka (kornet a křídlovka), trombon (bombardon, ofiklejda a podobné nástroje). V roce 1870 se stal hlavním městem Itálie Řím a Milán se tak ocitl daleko od centra.

 

Konzervatoř prodělává reformu za reformou, stále podle stejného scénáře: myšlenky nadšených ředitelů a renomovaných profesorů jsou oklešťovány administrativními zásahy politických autorit, ať už to byli králové, Mussolini, nebo je současná vláda. S příchodem fašismu byla specifika hudebního vyučování řešena s vojenskou strohostí. V r. 1930 vyhlásil Řím povinné osnovy pro celé království - upřednostnil sborový zpěv a vojenské orchestry. Od té doby se sice situace poněkud změnila, ale ministerstvo kultury jakoby stále zdolávalo nepřekonatelné obtíže při sledování společenského a uměleckého vývoje. Jako téměř všude ve světě, vláda postrádá skutečné přesvědčení o důležitosti kultury (a vzdělávání) a na důležitá místa jmenuje funkcionáře, kteří nenašli uplatnění  v umělecké sféře a trpí předsudky plynoucí ze své nekompetentnosti.

 

Snaha úředníků všechno podřídit své kontrole dostala zemi do poměrně komplikované situace. Od založení konzervatoře vyučovali všechny žesťové nástroje hornisté. Od roku 1882 se třída lesního rohu osamostatnila, ale profesor hry na trubku učil i trombonisty. 157 let po založení školy a šest století po vzniku nástroje byla založena i samostatná trombonová třída, ale zde učí taky nejčastěji trumpetista! Tuba není italskými učebními plány dodnes vůbec uznávána - ti, kteří na ni hrají a vyučují ji o ní mluví jako o „basovém trombonu“. Lze si představit, že by houslista v roce 1999 vyučoval na konzervatoři kontrabas? A že by příkladně basista dostal diplom violoncellisty, protože kontrabas zdánlivě neexistuje? Z těchto důvodů mnozí italští trombonisté a tubisté nákladně studují v zahraničí, aby pracovali u opravdových specialistů a obdrželi skutečný diplom.

 

Nikdo neprotestuje proti roli odborů v hájení sociálních práv hudebníků. Ale pokud jejich konání jde proti smyslu rozvoje talentu a umění, je třeba se ptát proč. V r.1976 italská vláda zákonem zakázala státním zaměstnancům kumulaci pracovních míst. To znamená, že hudebník z velkého orchestru subvencovaného státem nesmí předávat své odborné zkušenosti žákům na státní konzervatoři. Děje se tak proto, aby se vytvořilo více pracovních příležitostí, umělecká kvalita a zkušenost je až v druhém plánu. Aby mohl žák pracovat například u vynikajícího trumpetisty v La Scale Giuseppe Bodanzy, musí si u něj platit soukromé hodiny. To je správný sociální systém, že ?

 

Nebo další bod vnucený vládní administrací - příklad: konzervatoř má dva učitele lesního rohu, tedy dvě hornové třídy. Prověrku školního rozpočtu provádí ministerstvo v březnu, kdy studuje nejméně žáků (někteří odešli po zimním semestru). Rozhodne se tedy o uzavření jedné třídy a profesor je přeložen na místo vzdálené i osm hodin cesty od svého bydliště. V červnu se konají přijímací zkoušky, úvazek se tedy  zase zvýší. Ředitel žádá o znovuotevření třídy. Protože původní vyučující je přeložen, jmenuje se jiný, ovšem ten pochází zase z jiného města či regionu.

 

Jede z profesorů vypráví:

„Poslední dva ředitelé se snažili novelizovat studijní osnovy. Protože je kvůli tomu zapotřebí změnit zákon, a to je téměř nemožné, žádali o výjimku.Marcello Abbado (bratr slavnéhp dirigenta) ji prosadil  v roce 1993 jako -experimentální program-. Abbado v roce 1996 odešel do důchodu a stávající ředitel Guido Salvetti čeká na definitivní schválení osnov dodnes“

 

Dodnes je program zkoušek určen ministerským rozhodnutím z r.1919, jež bylo v r. 1932 mírně revidováno. Nejmodernější skladby jsou téměř stoleté.

Trubka-nižší stupeň: Becker-Andante e Rondo, Schroen-6 piccoli pezzi caratteristici, Schroen-Salonstücke, Fuss-6 etud, Peretti-6 etud.

Trubka-vyšší stupeň: L.Leisering-Concertino,A. Savard-Morceau de concours, Guy Ropartz-Andante et Allegro, Alban Forster-Concerto, Bordogni-2 etudy, C. Kopprasch-6 etud.

 

Experimentální program z r. 1993 obsahuje:

Nižší stupeň: R.Boutry-Trompetunia, G.Hue-1er Solo, E.Porrino-Concertino, G.Malipiero-Le Fanfaron et la Fanfare, A. Goedicke-Concert Etude op.49, koncerty Haydnovy a Hummelovy, Peretti-etudy, Fuss-18 etud,Tomasi-6 etud, Clodomir-20 études de mécanisme, Arban-12 études de style.

Profesoři žesťových nástrojů-zprava:Carmelo la Mantia-lr,Ginmarino Bonin-tr,Luigi Bascapé-tr a trb, Antonio di Nardo-tr

 

Vyšší stupeň:

1. den:

Aruťuňan,Brandt-Concertstück,Honnegger-Intrada,Enescu-Légende,Böhme, Jolivet, Charlier-36 études transcendantes, Arban-27 études modernes, Peretti, Solomon-18 études, Tomasi 6 études

2. den:

Koncerty Haydna a Hummela,Viviani-Sonata 1,Stradella-Sonate de concert, Torelli-Concerto, orchestrální party(Petruška,Pulcinella,Vilém Tell, Turek v Itálii, Obrázky z výstavy, Don Pasquale, Eroica, Eleonora2,Mahler-5.symfonie,  Respighi-Římské pinie,Carmen, Tristan a Isolda, Komedianti.)

3.den:

orchestrální party  napsané po roce 1950 a netradiční notace.

 

U lesního rohu je rozdíl mezi klasickým a „experimentálním“ programem méně výrazný vzhledem k bohatému klasickému a romantickému repertoáru. U trombonu je to podobné jako u trubky.

 

Jiný profesor říká:

„Tato ministerská paralýza slouží politickým plánům k postupné redukci počtu konzervatoří, jejich nástrojových tříd, počtu vyučujících a celkově k omezení výdajů na kulturu.Stav hudebního školství je  postupně zhoršován, aby byl později důvod k redukčnímu zásahu, který by znamenal v každém regionu pouze jednu konzervatoř.“

 

Umění  však i přes četné překážky, které jsou mu kladeny do cesty, žije v Itálii velmi intenzívně. Lidé stále zpívají a hrají s líbezností vlastní italskému jazyku, duchu i tradici. I popularita opery je nevídaná. Všechny známé opery jsou stále upravovány pro dechové orchestry a hrány na veřejných prostranstvích i  v obchodech s hudebninami. Už téměř sto padesát let není holiče nebo zedníka, který by si nezpíval slavné Verdiho, Rossiniho, nebo Pucciniho árie. Hráči na žesťové nástroje nacházejí práci snadněji na severu země, ti z jihu odcházejí do světa - do Spojených států, Jižní Ameriky, nebo zůstávají v Evropě. Uveďme zde jména jako Vacchiano, Alessi, Maggio, Vizzutti, Ghitalla.

 

Milánská konzervatoř a La Scala jsou stále rušná místa. V naší době globalizace je třeba vyzvednout roli těch hudebníků, kteří spojují své domácí tradice s nejnovějším světovým vývojem umění. Vkus se mění a některé kvality se pomalu ztrácejí ve prospěch světového velkoobchodu s hudbou, jenž čím dál víc manipuluje s posluchači, které opustil elitářský styl současné moderny.

 

 

 

 WORLD COPYRIGHT BY BRASS BULLETIN,P.O.BOX 576, BULLE, SWITZERLAND

Pro své žáky se svolením redakce přeložil Marcel Štroncer