Rex Martin: Přirozenější intonace

                                                           Překlad článku z Brass Bulletinu, IV, 1996

 

 

 

 

 

„Lepší, než být čistě naladěn, je čistě hrát“

 

Od dětství je nám jako vzor správného ladění vštěpována temperovaná stupnice. Intonační čistota klavíru je však v porovnání například se smyčcovým kvartetem nebo pěveckým ansáblem jen relativní. Absolutní a temperované ladění se od sebe znatelně liší. Pokud by cechaří nemuseli hrát s temperovaným klavírem, intonovali by přirozeně čistě.

 

Ačkoli je systém temperovaného ladění nezbytný, není úplně čistý. Jediným intervalem znějícím čistě jsou oktávy, další intervaly jsou naladěny tak, aby mohly být bez problémů hrány ve všech tóninách. Oktáva je tak rozdělena do dvanácti půltónů po sto centech. V čistém ladění jsou půltóny nestejně velké. Klávesové nástroje by tak nemohly hrát ve všech tóninách uspokojivě. Např. při přirozeně čistém ladění in C by interval kvinty mezi C a G činil 702 centy, ale mezi Dis a Ais jen 680 centů.

Žestě se přirozenému ladění, ačkoli nemají naprostou libovůli v ladění-kromě trombónů, mohou přizpůsobit. Přirozené ladění je takové, které lidskému sluchu zní nejlépe. Pokud znovu naučíme lidské ucho rozpoznávat absolutní ladění, můžeme je též prakticky používat. Výcvik spočívá v hledání toho, co nejlépe zní. Docílíme zlepšení a sjednocení intonace v žesťové orchestrální skupině.

            Abyste se naučili vnímání absolutních intervalů, zapomeňte na elektronickou ladičku. Zahrajete-li totiž např. sextu podle sluchu čistě, ladička tuto skutečnost nepotvrdí. Nemusíte studovat jednotlivé intonační systémy/přirozený, pythagorejský, temperovaný/, naučte se vnímat a zapamatujte si znění přirozené intonace.

            Jedním z nejlepších prostředků, jak se zdokonalit v intonaci, je hrát s dobrými hudebníky, kteří mají dobrý sluch a ke kterým je snadné se přiladit. Existuje velmi jednoduché cvičení: Požádáme kolegu, aby hrál základní tón stupnice, zatímco my postupně hrajeme vzestupné i sestupné intervaly chromatické škály. Každý interval musí být dokonale „na svém místě“, tj. čistě. Zkoumejte, kdy interval zní nejlépe. Jeho místo může být od obvyklého dost vzdáleno. Pokud je interval skutečně čistý, zní lépe než na jiném místě. Oba dva hlasy musí hrát ve stejné dynamice, aby bylo zaručeno celistvé vnímání intervalu. Buďte v této práci vytrvalí a nenechte se uspokojit jen zněním přibližně čistým, nebo podobou na jakou jste byli až dosud zvyklí. Pokud se na toto téma zaměříme s žákem poprvé, strávíme u jedné stupnice dobrou hodinu. Máme-li čas, posuneme tóniku o půltón výše, nebo níže.

Žák zpozoruje, že tóny které hraje samostatně, musí oproti dosavadnímu hraní poněkud zvýšit či snížit. Tvoříme-li například velkou tercii, žák musí horní tón povolit, ale zvýším-li základní tón o půltón na malou tercii, žák musí o něco přitáhnout. Pokud si žák na tento způsob zvykne, nebude mu pak zatěžko jej uplatňovat též v praxi. Klíč k úspěchu spočívá v opakování těchto cvičení až budou uložena ve sluchové paměti.

Pro zdokonalení intonace doporučuji též hrát v unisonu s elektrickou basovou kytarou. To umožní hráči směřovat své sluchové vnímání dolů na fixní základ. Výhoda tohoto zdroje spočívá v komplexnosti harmonických kmitočtů tónu basové kytary. Její rezonance též vytváří mírný efekt ozvěny, který je pro snadné naladění vhodnější, než čistý zvuk ladičky.

Abyste mohli později přirozenou intonaci snadněji uplatnit v praxi hrejte pomalu dvojhlasé pasáže a kontrolujte intonační výchylky. „Zaostření“ tónu musí být dokonalé. Opakuji, že je důležité si zapamatovat zvuk čisté intonace, nelze jen aplikovat teorii o zvyšování a snižování určitých stupňů. Později docílíte i intonační představy čistého tónu před jeho skutečným zazněním.

Čisté intonace je samozřejmě zapotřebí dosáhnout jak při hře sólo, tak i při hře ve skupině. Proto doporučuji cvičit Arbanova legátová cvičení. Zaměřte se na každý interval, tak si je postupně všechny zapamatujete.

Nejdůležitější je, aby žák rozpoznával znění intervalů, a ne aby se místo toho pokoušel správně umístit izolované noty. Myslet při hře na to, že teď máme jeden tón zvýšit a pak další snížit, není efektivní. Ještě více se od instinktivního ladění vzdálíme, značíme-li správnou intonaci do not šipkami, Nefixujeme se na výšku noty, ale místo toho se soustředíme na to, jak má tón znít. Pokud existuje globální tón v naší představě, náš nástroj jej bude automaticky reprodukovat. Volba prstokladu nebo sledu poloh však musí být odpovídající.

Sluch se stává tím citlivějším, čím více posloucháme hudbu, zejm. smyčcová kvarteta či vokální ansámbly. Blízké intonační dokonalosti jsou zejména skladby středověké a renesanční. Existují i současné skladby, které byly napsány pro žestě v přirozeném ladění. Michael Posado zkomponoval The line pro dvě eufonia nebo tuby, které obsahují intervalové postupy s využitím symfonického kómatu. Verne Reynolds napsal dva svazky, které též mohou pomoci ke zlepšení intonace u žesťů. Dílo má název Intonation Exercise for Two Horns /Intonační cvičení pro dva lesní rohy/, které mohou být hrána na jakýkoli žesťový nástroj. Od stejného autora též existuje 150 intonačních cvičení pro žesťové kvinteto se zaměřením na každý jeho nástroj.

K dosažení čistší intonace existuje několik triků.

Správná výška je pouze jednou z charakteristik tónu. Aby se mohly plně uplatnit i jeho další složky, je třeba hrát s co nejlepším zvukem. Čím je tón širší a barevnější, tím je pro hudebníka snazší hrát čistě. Zvučný tón má široké kmitočnotvé spektrum, neobsahuje pouze jádro, ale též pásmo okolních frekvencí bohatých na alikvóty-a tím je barevnější. Takový tón lze velmi lehce přiladit, naopak tenký, chudý a ostrý tón se nepojí s ničím.

Hrajeme-li v ansámblu nebo s klavírem a máme potíže s intonací, začněme se zlepšováním zvuku. Pokud to nestačí, poslouchejme pozorně okolí. Posloucháme-li pozorně zvuk ansámblu, najdeme zvukový materiál, ke kterému můžeme svou intonaci přizpůsobit.

Někteří hudebníci doporučují naladit se podle hlasu nejvyššího někteří podle nejnižšího. Se svou zkušeností hráče a dirigenta dávám přednost spíše tomu, aby se ansábl naladil podle spodního hlasu. Ve skupině se většinou všichni intonačně přizpůsobí, obvykle se zde snadno odhalí porovnávací tón. To je též důvod, proč například dechovka hraje bez nesnází čistě – vytvoří kolektivní ladění, se kterým se každý lehce srovná. Pokud intonační problémy přesto přetrvávají, nastal čas pro uplatnění některých zkušeností. Správné místo v kolektivním ladění můžeme též najít pomocí lehkého vibráta. Vyhněme se však přílišným výkyvům tónu-bylo by to groteskní. Subtilní vibráto vlnící se nad i pod tónem pomůže najít nejlepší zvuk i nejlepší intonaci.

Jestliže i teď stále hrajeme falešně, přichází chvíle, kdy věnujeme pozornost ladícímu snižci. Na tuto kontrolu často zapomínají mladí instrumentalisté. I když třeba hrají poměrně čistě, je to pávě tento fakt, který zatěžuje nátisk, nedovoluje žádoucí lehkost tónu, poškozuje jeho kvalitu i hráčskou odolnost.

Čistou hru umožňuje plný, krásný tón. Pokud však ani nyní není intonace uspokojivá, nezbývá, než manipulovat s nástrojem, tzn. Použít ladících snižců u jednotlivých nástrojů. U kvalitních nástrojů by to snad kromě několika málo tónů nemělo být zapotřebí. Jakost nástroje je určitě důležitým intonačním činitelem, ale zdaleka ne jediným. Je daleko jednodušší a účinnější správně naladit mozek místo nástroje.

Spousta mladých hudebníků intonuje z hlediska rezonance příliš vysoko. Takto tón vytvoří na rtech a pak jej musí ladicím snižcem zase povolovat. Naučíme-li se představovat si zvuk, který chceme přenést obecenstvu, správná frekvence a barva se vytvoří samočinně. Pokud není tvořený tón umístěn tam, kde zní v nástroji nejlépe, musíme použít, abychom dosáhli lepšího rozeznění, ladícího snižce. Akustické vlastnosti nástroje a výška tónu bzučícícho na rtech tak spolu lépe korespondují. Pomocí snižce můžeme též dosáhnout zlepšení tónu, ačkoli se obvykle používá jen ke změně výšky bez zřetele ke kvalitě.

Můžeme tedy pohybovat snižci a sledovat, jak se mění kvalita tónu. Snižce můžeme též nastavit odlišně pro každou tóninu. To není sice vždy pohodlné, ale zato účinnější, než hýbat snižcem během hry. Je zapotřebí čistě myslet a představovat si v takové podobě intervaly i melodie, Jednoduchým prostředkem je poslouchání dobrého hráče a jeho okamžité napodobení. Používáme přitom paměti a představivosti. Cvičíme-li tuto dovednost, naučíme se představovat si hudbu velmi dobře. Dalším úkolem bude hra duet se soustředěním na horní hlas. To je též velmi účinný prostředek na vyzkoušení nového nástroje, nebo pro seznámení s nástroji jiných ladění.

Elektronické ladičky nehrají v životě hudebníka významnou roli. Mohou sloužit k přesnému naladění oktáv, anebo izolovaných tónů. Vizuální kontrola může být účinným pedagogickým prostředkem a umožní žákovi lépe chápat problematiku intonace. Pro studenty však může být určitým nebezpečí-měli by důvěřovat více svým uším. V opačném případě by se mohli stát nepružnými.

Existuje několik způsobů, jak cvičit sluch. Myslím, že nepřirozenějším způsobem je hrát s dobrými hudebníky a naučit se tvořit krásný tón rozvíjející se od zvuku ostatních nástrojů. Většina kursů „ušního tréninku“ však nestaví na rozvoji vnitřního slyšení, ale je určena pouze k hudební analýze, nebo studiu partitur. Instrumentální interpretace je zde zastoupena jen v druhém plánu. Nejčastěji jde pouze o pojmenovávání not.

Pro hudebníky by bylo daleko užitečnější učit se rozpoznávat kvality akordu, intervalů, rytmu sonority a stylu, tyto poznatky jsou v praxi potřeba daleko více. Do těchto kursů je též potřeba zapracovat i nástrojovou a vokální praxi s hudbou prováděnou hudebníky na co nejvyšší možné úrovni. Nejlepší hráči či pěvci nezaměřují pozornost na technické aspekty svého instrumentu, ale na umění.

Když cvičíme, usilujme o uvolnění ducha a plné umělecké zaujetí, zájem o sebe a nástroj nechme v pozadí. To je zvlášť zapotřebí při správné intonaci. Představujme si hudbu jako čistou. Když se koncentrujeme pouze a jeden prvek hry. Ztrácíme ze zřetele jiné. Nejlepším prostředkem k souběžnému sledováních všech jednotlivostí je zaměření na celkové znění. Naše představa dá organismu základní směr.

Podle mého názoru je nutno neustále hledat nejlepší kvalitu tónu a ne se vší silou snažit „hrát čistě“ Lepší, než být čistě naladěn, je hrát čistě.

 

 

Autor článku Rex Martin vystudoval univerzity ILLINOIS STATE a NORTHWESTERN. Na studia si vydělával v cirkusovém orchestru, v jazzových a dixielandových souborech.

Studoval ve třídě Arnolda Jacobse. 7 let působil v Chicagském Saint-Louis a spolupracoval i s dalšími americkými i evropskými orchestry. Dává kursy a účastní se konferencí. V současnosti je profesorem v Northwestern University, předtím vyučoval např. v Illinois atd. Je členem orchestru Chicago Sinfonietta a Chicago Brass Ensemble, V roce 1995 byl hlavním organizátorem konference tuby a eufonia v Chicagu.