John Marcellus – rozhovor

                                                                        Jean-Pierre Mathez

 

 

 

 

Brass Bulletin č. 100,IV/1997

 

 

John Marcellus se narodil r. 1939 v Laure Hillu v Texasu, ale většinu svého mládí strávil na Floridě. Otec hornista a dirigent, matka pěvkyně – oba jsou na Eastmanově škole dobře známi. Hudbu studovali a provozovali i jeho strýcové a tety, bratr je fagotista a sestra hornistka. John se v 9 letech začal učit hrát na klarinet. O rok později přešel na violu a trubku a za rok na baryton, kvůli potížím s vysokými tóny. V patnácti letech ho najdeme u tuby. V r. 1956 byl angažován jako tubista v symfonickém orchestru v Jacksonvillu. Mezitím se začal učit na trombón a o rok později zasedl k pultu s tímto nástrojem. Setkal se s velkými americkými trombónovými osobnostmi té doby. Emory Remingtonem, Donaldem Knaubem, Williamem Frajerem. Po vojenské službě v souboru Navy Band od r. 1960 studoval v New Yorku u Lewise Van Haneyho a Edwarda Hermana /první a druhý trombónista Newyorkské filharmonie). V r. 1964 přerušil studium a stal se asistentem sólisty v Baltimorském symfonickém orchestru. Od r. 1965 do r. 1978 je prvním trombónistou v National Symphony.

V roce 1978 přijal místo profesora na Eastmanově škole, kde se kromě vyučování věnuje i stálým interpretačním aktivitám – Eastman Brass Quintet, Chautaugua Symphony Orchestra, recitály, jazz atd. Na pedagogickém místě vystřídal Donalda Knauba (jeho předchůdcem byl Emory Remington, už od roku 1922, kdy zde byla trombónová třída založena, Remington – 1891 – 1972 zde učil 42léta). Mimo školu diriguje vážnou hudbu a je jedním z nejpozoruhodnějším ansámblů ve Spojených Státech.

V roce 1978 se John Marcellus stal spolu s Tomem Everestem a dalšími jedním ze zakládajících členů trombóny Benge 190 a Bonn 36H a eufonium King.

Je znám svou imitací kačera Donalda, snaha o rozdvojení osobnosti jej zřejmě nevědomky vedla k zkonstruování trombónu se dvěma roztruby – jeden je normální a druhý malý trumpetový – jeho zvuk je obvykle mutován dusítkem hormon bez střední trubky (kačer Donald). Je to osobnost, která spojuje humor a dobrou náladu s velkým talentem a profesionální znalostí.

 

Co děláte na Eastmanově škole proto, aby vaši žáci byli na úrovni současného bouřlivě se rozvíjejícího světa hudby?

 

Začali jsme pozorným pozorováním současného vývoje hudby ve Spojených státech i v zahraničí. To nás vedlo k vytvoření komplexnějšího vyučovacího plánu, který více odpovídá současným požadavkům, jedná se o program ALP (viz. Výše).

 

Co vás přimělo právě k této podobě osnov?

 

Především úbytek možnosti zaměstnání v symfonických orchestrech, které jsou v současné době tvrdě zkoušeny velkými ekonomickými a kulturními problémy. Mnoho orchestrů bylo rozpuštěno. Některé z nich částečně obnovily svou činnost, hledají nové možnosti přežití a zaměřily se na posluchače v jiných společenských vrstvách než dosud. Dochází k tomu, co už v padesátých letech dělal Artur Fiedler – dnes se pořádají spíš „rodinné“ koncerty „sendvičového“ typu ze začátku století – předehry, sólisté, osvědčené kusy, pod širým nebem se hraje hudba Sousova, Gershwinova atd. Orchestr se stává nástrojem společenské zábavy s písničkami od Beatles, Stana Getze, známými symfoniemi, pochody, jazzem, rockem atd. Máme teď jiné publikum než to, co znalo Haydna, Bacha nebo Brahmse. Asi něco takového, jako dělají u vás v Evropě Vídeňští filharmonikové k Novému roku.

 

Dobře, ale co se změnilo pro studenty?

 

Učí se aktivnějšímu přístupu ke koncertnímu ceremoniálu, jít vstříc publiku a uskutečňovat to, co požaduje (konečně je to právě publikum, které dává hudebníkům život“). Pro tuto novou výzvu je ideálním žánrem komorní hudba. Žáci se musí naučit promlouvat hudbou kterou hrají, „prodávat své výrobky“. Budou hrát v nemocnicích, jejich čtyřletého studijního programu. Musí se naučit víc, než jenom hrát. Musí umět založit svůj vlastní soubor, být schopni vlastního rozvoje a vysvětlit například naprostému laikovi co je to hudební věta.

 

Komorní hudba je tedy vaší prioritou?

 

Ano, protože, to je nejlepší prostředek, jak získat publikum. Zabývám se jí víc než dvacet let s Eastmanovým komorním sborem, představujeme nástroj, skladatele, skladby a některé detaily. Velmi málo hudebníků chápe, jak je důležité přiblížit se publikum a zasvětit jej do umění. Jiným příkladem úspěšné popularizace je Canadian Brass – pokud na takový druh koncertu přijde někdo nový, hned si řekne: Aha, tak to je od Mozarta, a stane se potenciálním „zákazníkem“.

 

Co dělají vaši žáci po skončení studia?

 

Co se mé trombónové třídy týče, polovina z nich našla místo v orchestru a druhá v jiných oblastech, např. v populární hudbě, jako aranžéři, skladatelé, vydavatelé a podobně. Naše instituce se snaží ve studentech probudit podnikatelského ducha. To umožňuje utvoření způsobu autonomní organizace, žáci se dokáží sami řídit. Doplňkové kursy jsou řazeny mezi hodiny tradičního vyučování, předměty potřebné k ovládnutí nástrojového mistrovství jsou proloženy předměty méně uměleckými, ale tolik potřebnými. Mladí hudebníci se stávají komplexnějšími, jsou si více vědomi kvality svého vzdělávání a jejich znalosti postačí nejen k sociálnímu a ekonomickému přežití, ale i pro udržení jejich uměleckých ambicí.

 

Jak vybíráte své žáky?

 

Budu mluvit o své třídě. Průměrně vyslechnu asi čtyřicet trombónistů ročně, a z toho vyberu jen čtyři (deset procent). Podle řádu naší školy je třeba prověřit kandidáty ze všeobecných znalostí: dějin umění, cizích jazyků, komunikace, slohu atd. To vysvětluje, proč je úroveň našich studentů tak velká.

 

 

 

 

 

 

WORLD COPYRIGHT BY BRASS BULLETIN, P.O.BOX 576, BULLE, SWITZERLAND

Pro své žáky se svolením redakce přeložil Marcel Štroncer