Thomas Gschladt

                      Portrét trombónisty 18. století

 

 

 

 

 

Příběh, který budete číst, vypráví o životě dvorního hudebníka XVIII. století. Všechny zmíněné osoby skutečně žily, historický sled  událostí je zachován. Některé dialogy jsou v literárním zájmu poněkud upraveny nebo vymyšleny, v závěrečných poznámkách je na to však vždy upozorněno. Autor chtěl uspokojit jak trombónistu , tak historika i běžného čtenáře.

 

 

Raum spolupracoval s celou řadou odborníků a institucí.  Na dešifrování starých rukopisů se podílely dr. Barbara Katzová a Ingeborg Schlichtmannová, profesor Antonín Schindler a další. Materiály poskytly archívy salcburského arcibiskupství, klášterní knihovny v Lambachu, Kremsmünsteru a Melku, Státní knihovna ve Vídni a Okresní archív v Olomouci.

 

 

Portrét je doplněn množstvím poznámek a odkazů na prameny - vybrané z nich jsou soustředěny na konci tohoto překladu a v textu jsou vyznačeny kurzívou nebo hvězdičkou.

 

 

 

 

Ó World copyright by BRASS BULLETIN, P.O. Box 576, CH-1630, BULLE / Switzerland.

Se svolením redakce přeložil Marcel Štroncer.

 

 

 

 

 

Někdo klepal na dveře. Ležel jsem na lůžku a mé tělo bylo jako mrtvé. Bývaly doby, kdy jsem na tom byl lépe, ale nyní, v  79 letech, mi každý pohyb působí bolesti. Můj syn Jakub klepání také zaslechl a vyšel ze sousedního pokoje.

 „ Zůstaň ležet, tatínku, jdu otevřít.“

Za dveřmi stál posel z arcibiskupství s listinou opatřenou církevní pečetí:„ Pan Gschladt ?“

Jakub kývnul na souhlas a posel mu obřadně předal dokument:

 „Tento dopis posílá převor Anton von Rolsberg vašemu otci Tomáši Gschladtovi a upřímně doufá, že mu zajistí penzi.“

V Jakubově tváři se objevila úleva:

 „ Ó, díky! V tuto ušlechtilou pomoc jsme skládali velké naděje.“

Posel se uklonil, otočil se a rychle odešel. Jakub chvíli počkal, než za ním zavřel dveře - nechtěl vypadat příliš nedočkavě. Jakmile zvuk jeho kroků utichl, pospíchal ke mně. Byl jsem trochu překvapen jeho vzrušením:

 „ Jakube, kdo to byl?“.

„ Dobré zprávy, tatínku! Přišel dopis od převora. Konečně ocenil tvou dlouholetou službu církvi.“

Sedl si na pelest a podal mi list. Vrátila se mi dobrá nálada. Už dva roky jsem žádal o penzi, ale vrchnost mě neustále odbývala, že prý na svou práci ještě stačím. V devětasedmdesáti letech! Chtějí mě dorazit jak starého koně! Má žádost spojená s dobrozdáním, že pro stáří a nemoci již nejsem s to plnit své povinnosti, tedy konečně splnila svůj cíl.

Již před mnoha lety jsem začal připravovat svého kolegu Josefa Kunerta, aby mohl převzít mé místo pověžného. Nedávno jsme  spolu mluvili a on mi nabídl pomoc při žádosti o penzi.  Zrak mi již natolik zeslábl, že nevidím ani na psaní.

Má mysl se ponořila do vzpomínek. Vracím se ke svým hudebním začátkům v Salcburku, do toho obdivuhodného města plného zvučných jmen jako Michael Haydn, Leopold Mozart, Johann Ernst Eberlin, Anton Adlgasser, Wolfgang Amadeus Mozart. Kvalita zdejšího hudebního prostředí byla srovnatelná s císařským dvorem ve Vídni. Mohu říci, že za dobu strávenou v Salcburku (odešel jsem v roce 1761) zde hudební život opravdu rozkvetl. Slyšeli jsme tu ta nejlepší operní a oratorní díla i mnoho nádherné církevní hudby.

 

 Salcburk, 18. století

 

Živě si vzpomínám na onen první duben 1756, kdy jsem konal přijímací zkoušku do dvorní kapely arcibiskupa Sigismonda, hraběte ze Schrattenbachu.Hrál jsem před komisí, v jejímž čele byl dvorní kapelník Johann Ernst Eberlin a členy  koncertní mistr Ferdinand Seidel a jeho nástupce Leopold Mozart.*

„Tak, pane Gschladte,“ začal Mozart, „ píšete, že ovládáte hru na housle, cello, lesní roh a ...hm...trombón. Možná bychom mohli začít houslemi. Kdo vás učil hrát ?“

„Můj otec, pane. Je pověžným  ve Stockerau v Dolních Rakousích.“*

„Výborně, poslechněme si co vás naučil. Zahrajte mi kousek z této Corelliho sonáty.“

Dobře jsem se na zkoušku připravil, a tak jsem, ač trochu  rozechvěn, hrál docela obstojně. Poté promluvil Eberlin: „Teď bychom si přáli slyšet lesní roh. Co jste si přinesl ?“

„Mohu vám zahrát něco z této Stamicovy symfonie.“

Jakmile jsem skončil, chtěli ještě slyšet violoncello. Pak se na mě kapelník usmál, otočil se k Mozartovi a zeptal se ho: „Leopolde, chcete slyšet ještě něco ?“.

„Ne, děkuji, jsem spokojen. Velmi dobře, pane Gschladte. Brzy vám dáme vědět.“

Chtěli mě už propustit. Ale vždyť jsem jim ještě nehrál na trombón! Až se mi zatmělo před očima. Považovali zřejmě tento nástroj vhodný pouze k doprovodu. Ale pro mne to byl instrument přímo zázračný, uměl jsem ho rozezpívat tak, že se posluchači zdálo, že slyší hlas Boží. Stůj co stůj jsem jim musel zahrát!

 Snažil jsem se zachovat klid:

 „ Promiňte, pane kapelníku, ale ještě jsem neměl příležitost předvést se na trombón!“

Eberlin se podíval na Mozarta, jako by se ptal, je-li to nutné. Leopold pokrčil rameny, asi mu na tom příliš nezáleželo, už toho slyšel dost. Osmělen zdárným průběhem zkoušky jsem dodal:

 „Stačí jen malá chvilka. Určitě se vám to bude líbit.“

Mozart se rozesmál: „Inu, když je to pro vás tak důležité,  dejte se do toho !“

Vzal jsem si s sebou několik sól italského skladatele Antonia Caldary, který byl až do své smrti v r. 1736 druhým kapelníkem      na vídeňském dvoře Karla VI. Jeho jméno tu nebylo neznámé, dvůr u něj  objednával oratoria, opery i duchovní hudbu. Začal jsem lyrickým sólem z oratoria La Passione de Gesu. Neměl jsem už vůbec strach a cítil jsem, jaký vliv má na přítomné hudebníky lahodnost mého tónu. Později mi řekli, že jsem jim svou hrou připomněl  Leopolda Christiana le Jeuna, legendárního trombónistu na dvoře Karla VI.

Když jsem skončil, nastalo ticho. Nikdo nic neříkal a můj blažený pocit ze hry začal poněkud vyprchávat.

„Mám pokračovat? “,otázal jsem se zmateně. Přecenil jsem asi jejich zájem. Koktal jsem: „Možná, že trombón nebudete tak postrádat...“

„Nebudeme tak postrádat? Můj drahý příteli, nikdy jsem neslyšel tón podobný vašemu!“, zvolal Mozart. Pokud na něj umí hrát někdo tak jako vy, je mou skladatelskou povinností, abych jej učinil nepostradatelným!“

A touto pochvalou začala má salcburská kariéra.

Leopold Mozart


 

 

 

 

 Nazí přicházíme na svět, nazí jej opouštíme. Mezi těmito dvěma okamžiky svádíme dlouhý a lítý boj o svou existenci. Jak je přitom možno zapomenout na peníze? Úspěšně složená zkouška mi vynesla místo hudebníka v salcburském dvorním orchestru a měsíční plat 8 florinů a 20 krejcarů.* Určitě to nebyla gáže zrovna královská, ale kapelník Eberlin postavil celou záležitost jako věc cti, že mohu v tomto orchestru hrát.

 „ Pane Gschladte, určitě budete šťasten, když vám řeknu, že jeho Excelence arcibiskup Sigismond vás nejen přijal do svých služeb, ale též prominul roční zkušební lhůtu a hned vás zaměstná. Co tomu říkáte?“*

Pro jakékoliv přijetí do služby byla totiž stanovena  zkušební doba, která trvala až deset let. Hudebník pracoval za nepatrnou mzdu pěti až šesti florinů měsíčně. Výhoda spočívala v jeho přednostním zařazení v seznamu uchazečů o práci. Mnozí lidé si kvůli tomu nadělali velké dluhy, ze kterých pak nemohli vybřednout. Ještě horší byl statut neplaceného uchazeče. Takový hráč účinkoval opravdu zadarmo, jeho jedinou nadějí bylo  řádné zaměstnání někdy v budoucnu.

Rozumí se tedy, že jsem nabídku s radostí přijal. Byl jsem mladý a šťastný, že mám skutečné místo. Má radost však netrvala věčně...

 

Brzy se mi podařilo navázat přátelské vztahy s kolegy hudebníky. Nejčastěji pobývali mezi sebou, a tak tvořili uvnitř dvora své vlastní  společenství. Sotva jsem se ubytoval, byl jsem volán k Antonu Adlgasserovi, jednomu z nejlepších salcburských varhaníků. Anton, tehdy sedmadvacetiletý zeť kapelníka Eberlina, působil dojmem upřímného chlapíka.*

Představil se a řekl: „ Pane Gschladte, tchán mi už o vás vyprávěl. Klaním se vaší trombónové hře! Chtěl jsem s vámi co nejdřív mluvit, protože ve svém novém oratoriu mám pro vás sólo. Je to v místě, kde Mardochais volá Ester, aby mu přišla na pomoc. Mám pocit, že váš nástroj dodá této scéně působivosti. Vím sice, že jste právě nastoupil, ale oratorium se bude hrát až za dva týdny. Naučíte se to?“

„ Proč ne,“ odvětil jsem: „ konečně, proto jsem tady.“

„ Výborně,“ zvolal Adlgasser. „Můžete mi něco zahrát, abych mohl váš nástroj lépe poznat? Víte, u nás zatím s trombónem nemáme moc zkušeností.“

Vzal jsem trombón a začal improvizovat chorál. Skladatel  poslouchal velmi pozorně, čas od času mě přerušil, a ptal se na rozsah či techniku. Nakonec jsme šli do  hospody zvané U Zlatého meče. Tam mě představil mým novým kolegům.

Byl tu Ignác Finck, vojenský a dvorní trubač - právě dorazil z arcibiskupské rezidence. Trumpetisté se sice příležitostně účastnili koncertů, ale jejich hlavním úkolem bylo provozování hudby pod širým nebem, hraní fanfár při procesích, příjezdu významných hostů, doprovodu preláta na cestách a podobně.

Finck dělal velký dojem svým zlaceným kloboukem a černou sametovou uniformou s purpurovou vestou. I jeho trubka byla zdobená. Děvčata se za ním otáčela, ale on si jich příliš nevšímal. Sedl jsem si vedle něj.

„ Tak ty jsi ten nový trombónista, o kterém všichni mluví ?“

Trochu jsem znejistěl a chystal se něco odpovědět, když v tom Anton prohlásil:

 „ Pochvala od dvorního trumpetisty, to je vzácná věc, na  to se musíme napít!“

 Zvedl sklenici.

 „ Ignác se bude v květnu ženit.“

 Důvěrně mi poklepal na rameno a pokračoval:          

 “ Ignáci, nechceš tady Tomovi představit Aniččinu sestru?“

„ Pravda, nějakou sestru má,“usmál se potutelně Finck.

„ Pamatuj na má slova, Tome. Jmenuje se Marie a bude se o tebe ucházet!“

Všichni se dali rázem do smíchu, ale přesto ... něco mi říkalo, že tato slova znamenají mnoho.

 

V té chvíli se k nám připojil další člověk. Anton mi představil Johanna Vogta. Bydlel nedaleko ode mne na Kaigasse 21.  Místo pověžného vyženil sňatkem s vdovou svého předchůdce Josefa Fernera. Obyčej vyžadoval, aby v případě předčasné smrti pověžného nastoupil na jeho místo nejzkušenější spolupracovník a vzal si vdovu zemřelého. Johann Vogt byl ctižádostivý muž s všestranným talentem. Hrál na housle, violu a hoboj a na dvoře byl vedoucím městské hudby.

„ Jsem rád, že vás poznávám pane Gschladte,“ řekl a ztěžka dosedl. „Tak máme nového trombónistu.“

 Chvíli se odmlčel, hledaje slova. „Určitě víte, že musím každý týden zajišťovat tři trombónisty pro službu v katedrále.“ Tón jeho hlasu byl příkrý. Netušil jsem, kam tím míří.

„Váš příchod způsobil, že jeden z mých žáků ztratí práci.“*

„ Ale ne Johanne, to není pravda,“ bránil mě Adlgasser.

 „Tomáš nepřišel proto, aby bral chléb tvým žákům. Jeho Excelence ho angažovala jako hudebníka v orchestru.“

Vogt se zarazil: „Chcete říct pane Gschladte, že jste sólista komorního orchestru?... jako trombónista? “

 Nevěděl jsem, co mám říci, ale ulevilo se mi. Přisvědčil jsem.

Vogtovo chování se změnilo. Vyhrkl nadšeně:     

„To je ohromné, vy musíte být opravdu zázrak! Zvu vás na pivo.“

 A to byl další příznak toho, že salcburská hudební společnost mě přijala do svého středu.

Mé první vystoupení v Salcburku - sólo v Adlgasserově oratoriu - proběhlo úspěšně. Má hra musela vzbudit velkou pozornost, protože další sóla Eberlinova, Mozartova a Adlgasserova se jen hrnula. Pouze druhý kapelník Ital Giuseppe Lolli si mého talentu nevšímal. Ačkoliv jsem se tím příliš neznepokojoval, ukázalo se, že pro mě odmítal psát záměrně. Čím víc se o mě Němci zajímali, tím víc se ten Ital odtahoval. Tak jsem byl poprvé zapleten do půtek mezi německými a italskými  hudebníky.

 

Psal se rok 1756 a paní Mozartová dala světu Wolfganga Amadea, který se později díky svému obrovskému talentu skvěl na dvoře jako zázračné dítě. Úspěšně uplatnil geniální nadání svého syna otec Leopold, jehož houslová škola byla již známa i v zahraničí. Tento slavný muž mi věnoval množství sól, která poznamenala celou moji existenci.

Jednoho dne na konci prosince 1756 když jsem byl na odchodu ze zkoušky, na mě zavolal:

 „ Tome, pojď sem. Právě skládám velkou serenádu, kterou chci věnovat arcibiskupství. Bude mít devět vět a myslel jsem, že by tam mohlo být také sólo pro tebe a našeho trumpetistu Johanna Köstlera.“*

 Okamžitě jsem se pro tu myšlenku nadchnul. Ze všech skladatelů na dvoře jsem nejvíc obdivoval Leopolda. Ačkoliv byl jen o několik let starší než já, nikdy se nestal na rozdíl od jiných mým „hospodským kumpánem“. Trochu jsem se obával jeho vážného výrazu a sarkastického ducha, kterým tak zlehčoval své protivníky. To, že chtěl napsat něco přímo pro mě, mi velmi lichotilo.

 „To je výborný nápad! A už jste začal psát?“*

„ Vlastně ano. Mám nějaká témata, ale než je rozvinu, rád bych tě slyšel hrát. Můžeš tu chvíli zůstat? Anton bude doprovázet.“

 Byl jsem zaskočen. Měl jsem ještě jít na večerní zkoušku k Eberlinovi a bál jsem se, abych se předtím nepřehrál. Navíc jsem seděl ve smyčcích u houslí nebo violy. Nebylo vzácností, že jsem hrál i šestkrát denně. Jak to však vysvětlit Mozartovi? Co když mě bude považovat za neschopného?**

„Pane Mozarte, hořím touhou hrát váš nový kus. Velmi se obdivuji vaší hudbě a je mi velkou ctí, že jste mi věnoval  skladbu. Bohužel musím jít odpoledne na další zkoušku, ale pokud byste měl na mě zítra po obědě čas, bylo by to výborné.“

„Tak tedy zítra na shledanou!“, rozloučil se  Mozart.

 Škoda, že jsem musel tak dlouho čekat. Témata, která jsem viděl, byla nádherná, plná šarmu a něhy tak příznačné pro Leopolda a později pro jeho syna Wolfganga Amadea.

 

Počet sól napsaných pro mě se neustále zvyšoval. Vděčím za to kapelníku Eberlinovi, který jich využíval při mších, v oratoriích a školních dramatech - ta  byla vítaným zpestřením studentského života.* Hned po Novém roce 1767 jsme začali zkoušet nové Eberlinovo drama Zázračné dítě, kde jsem měl hned tři velká sóla. Při této příležitosti jsem se poprvé setkal s mladým jednadvacetiletým houslistou Wenzelem Hebeltem, který sem právě nastoupil. I když byl mezi námi rozdíl třinácti let, brzy jsme se spřátelili a u Zlatého meče vypili nejeden půllitr. Jednou, až po několika pivech, jsem se ho odvážil zeptat kolik vydělává. Byl to výborný muzikant, vyrůstal v Olomouci a předtím než přišel do Salcburku, hrál už ve dvorním orchestru.

Na mou dotěrnou otázku odpověděl se smíchem:

“Zdaleka ne tolik, kolik jsem očekával - jen 12 florinů měsíčně! Ať jdou k čertu!“

S hořkostí jsem si znovu uvědomil, že já za svou práci dostávám pouze 8 florinů a 20 krejcarů. A to jsem tu déle a dělám víc než on!

Naštěstí jsem ještě téhož roku dostal ne jednou, ale dvakrát přidáno.V červnu jsem už měl 15 florinů a 40 krejcarů, tedy o mnoho více než Wenzel. S platy hudebníků u salcburského dvora to však nebylo v pořádku. Nejvíc peněz a dalších různých výhod měli Italové. Nezáleželo přitom vůbec na jejich dovednosti, byl to prostě starý zvyk. Kdysi Italové na dvoře skutečně vládli, ale teď už tomu bylo jinak a tato tradice nás nespravedlivě znevýhodňovala.   

 

Mé trpké myšlenky však byly šťastně přerušeny příchodem Ignáce Fincka, který doprovázel dvě Marie. První, Marie Kaltenbrunnerová, byla Hebeltova snoubenka (a seznámil je právě Finck, který byl stejně dobrým dohazovačem jako trumpetistou) - sotva ji Wenzel spatřil, spěchal k ní a vášnivě ji políbil.

Druhou Marií byla Finckova švagrová. Zamiloval jsem se do ní na první pohled. Byla vždy tak veselá a milá, ... zkrátka - měl jsem pro ni slabost. Chodil jsem s ní méně než Wenzel se svou Marií, a zachovával si odstup, ale ona věděla, co k ní cítím. Měla vždy pochopení pro mou starost o živobytí. Dokázala naslouchat, a jen díky této vlastnosti jsem se odvážil požádat ji o ruku.      

Vzpomínám si na onen vlahý večer na začátku dubna, kdy jsem ji doprovázel ze zábavy. Nevěděl jsem, co mám povídat, chodil jsem jak kolem horké kaše.

„Marie... vzpomínáš si na malého Wolfiho u Mozartů? “

„Ten je ale rozkošný, nemyslíš? “

„Já ...?  Ale jistě!“

Navázal jsem:

 „Chci říci, jak ti sluší, když si hraješ s dítětem.“

„Ale Tome, co ten náhlý zájem o děti? “

„Nu ... jen tak ... Myslel jsem, že i ty budeš chtít mít jednou   děti.“

„Hmm ... ale s kým bych je měla mít?“

Smála se mi a já jsem upadal do stále větších rozpaků.

„A ...asi se mnou!“

Jako bych se ztratil v partu a zrovna před vysokým e!

Marie zmlkla. Odvaha mě úplně opustila. Co když mě odmítne! Opatrně jsem na ni pohlédl - naštěstí se usmívala.

„Ano, Tomáši, to by bylo krásné. Ale ... víš, něco tomu chybí.“

„Něco tomu chybí?... Myslíš svatba?“

„Ano, myslím, že svatba!“

„Samozřejmě, že bys se měla nejdřív vdát, když si to přeješ!“

„Ano, ráda bych se vdala předtím než budu mít děti.“

Byl jsem úplně mimo sebe: „Předpokládám ... myslím ... mám za to, že si přeješ, abychom se vzali. Je to tak?“

A už to bylo venku. Vysoké e se zdařilo! Ve chvilce jsem se měl dozvědět co mě čeká - zda štěstí, či zklamání.

„Myslím, že ano.“

A tak se skončila má odvážná žádost o Mariinu ruku.

 

Rok 1758 byl velmi bohatý na svatby. Můj přítel Wenzel si bral svou Marii a já jsem mu byl za svědka. Abych nezůstal zkrátka, již před měsícem jsem se oženil sám. Bylo to 22. května. I přes svůj pokročilý věk si na tento den živě pamatuji.

Svědčili nám Leopold Mozart a Johann Thurner, vojenský pokladník. Obřad byl svěcen v katedrále, na varhany hrál Anton Adlgasser. Svatbu řídil ceremoniář pan Lamprecht, který před dvěma lety byl též při křtu Wolfganga Amadea.*

Svatební den byl velmi rušný. Marie Anna, Mozartova manželka obstarala komornou hraběte Arca na hlídání dětí. Leopold oblékl plášť z modrého lyonského hedvábí a jeho žena purpurovou róbu určenou pro zvlášť slavnostní příležitosti. O Mozartových se mluvilo jako o nejkrásnějším salcburském páru, chtěli tedy této pověsti dostát.

Co se mě týče, daleko klidnější bych byl, kdybych hrál nějaké těžké sólo. Za mnohé vděčím kapelníku Eberlinovi. Nejenže mi byl všestranně nápomocen, ale též připravil výbornou hudební produkci. Zpívala jeho dcera Maria Franziska a Joseph Meissner, dvorní basista, mistr nad mistry.

„Tome, průvod už se blíží ke katedrále! Tak co, jak se cítí náš „nešlechtěný Gschladt“?*

Když si kapelník, nebo přátelé ze mně chtěli dělat legraci, hráli si s mým jménem.

A obřad začal.Velké varhany se slavnostně se rozezněly. Má krásná snoubenka na mě čekala u oltáře. Ve svých světle žlutých šatech zdobených jarními květinami vypadala jako děvčátko. Její nádherné kaštanové vlasy byly sepnuty velkou sametovou stuhou spočívající okraji až na pažích. Všichni mí přátelé - Eberlin, Mozart, Adlgasser, Meissner, Finck i jiní byli tady a sdíleli se mnou tyto šťastné chvíle.

Po obřadu přišly dary. Arcibiskupství podle dávné tradice udílí při této příležitosti zvláštní odměnu. Nejkrásnější  dárek však přišel od Mariina otce. Přistoupil  ke mně a s úsměvem se zeptal:

„Drazí novomanželé, dnes budete spát v hostinci, zítra taky, ale až skončí líbánky - kdepak budete bydlet?“

„ Pane tcháne,“ pospíšil jsem si s odpovědí, “už jsem se byl podívat na dva byty a za pár dní vám můžu říct, do kterého se budeme stěhovat. Nic jsem nezanedbal.“

Pan Pichler svraštil starostlivě obočí: „Jsem rád, že jste tak prozíravý. Ale bojím se, že vaše úsilí bude zbytečné.“

To mě znepokojilo. Na něco jsem zapomněl? Udělal jsem nějakou chybu? Manželství pro mne bylo dosud tajemnou institucí. Marie se však zatím zřejmě dobře bavila.

„ Ne, je mi líto, nenastěhujete se ani do jednoho z těch dvou bytů.“

„Ale, pane Pichlere, ujistili mě, že...“

„ Tato ujištění jsou naprosto bezcenná, protože...“ významně se odmlčel a vychutnával rostoucí napětí, “...protože už jsem vám jeden koupil. Je to ve druhém poschodí na Kaigasse 27, dvě podlaží pode mnou, jak víte.

 Velkolepostí tohoto daru jsem byl naprosto ohromen. Uklouzlo mi:

„Tak blízko?“

Tchán se naštěstí dal do smíchu. Vždyť já bych za byt dal celý svůj půlroční plat, a stejně bych za to těžko sehnal něco vyhovujícího. Před takovým darem nezbývalo než smeknout. Měl jsem z pekla štěstí.

 Pan Pichler byl též dvorním pokladníkem. Na mé odměňování to samozřejmě nemělo žádný vliv, ale kolegové na to v žertu často naráželi.

   Následující léta mé salcburské kariéry byla opravdu šťastná. Vztahy s arcibiskupstvím byly srdečné, jako hráč jsem byl uznáván, všichni naši skladatelé, ovšem kromě Lolliho, mě využívali v sólech. Hrabě Schrattenbach mi opět zvýšil plat, dostával jsem 17 florinů a 20 krejcarů. Marie čekala první dítě. Pokud jsme velmi zaměstnaní, čas rychle utíká. Týkalo se to i mne. Rok po narození Jakuba jsme byli obdařeni naším druhým a posledním synem, Johannem Nepomukem.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 19.června 1792 zemřel náš kapelník Johann Eberlin. Byl všemi milován a ctěn. Díky sólům, která mi věnoval ve svých školních hrách jsem mohl ověřit a rozvinout své umění. Všem nám moc chyběl a navíc nás trápila otázka, kdo jej u dvora nahradí.

Bude to snad houslista a skladatel Johann Cristelli, dlouholetý příslušník dvora? Nikdo tomu nevěřil, už proto, že byl Rakušan.Velmi ceněn byl Ferdinand Seidel, koncertní mistr a skladatel. Ten však byl na tak zodpovědnou funkci už dost starý. Nakonec jsme se shodli na tom, že bude pověřen buď Lolli, nebo Mozart, jenž byl naším favoritem. Lolli jako druhý kapelník připadal vlastně nejvíc v úvahu, i když ani to se nedalo tvrdit s určitostí.

Mozart měl na dvoře též výsadní postavení - byl vynikajícím houslistou a stal se světově uznávaným skladatelem. Lolli byl podle mého jen průměrným autorem, a kromě toho neměl rád trombón. Musím přiznat, že tento fakt ovlivnil mé mínění o něm nejvíce. Uvolněné místo však nakonec připadlo jemu.

Slíbil arcibiskupovi Schrattenbachovi, že funkci přijme za dosavadní plat, jenž byl beztoho již zvýšen o „italský“ příplatek. Jeho jmenováním jsme byli pobouřeni, ale nic se s tím nedalo dělat. Vypadalo to, jakoby se šlechta věčně nemohla vymanit z  italského vlivu.

 

Po Lolliho jmenování potvrdil Schrattenbach též nově příchozího druhého sólistu na housle - Michaela Haydna. Tento tehdy šestadvacetiletý hudebník měl za sebou studia ve Vídni a několik let služby u grosswardeinského biskupství v Maďarsku.

Brzy po jeho příchodu se rozneslo, že bude též angažován  vynikající hornista Joseph Leutgeb.* Přicházel z rodné Vídně, kde se učil hrát. Aby ho přilákal do Salcburku, slíbil mu Schrattenbach výjimečných 30 florinů měsíčně! To je téměř dvakrát víc, než dával mně. Tato nespravedlnost mezi námi zprvu vyvolávala vášně, ale Leutgeb je svým přátelským chováním brzy uklidnil.

Jednoho listopadového večera jsme vystupovali na oficiální večeři pořádané na arcibiskupství. Hrál jsem tam jednu Mozartovu serenádu a kromě mne tam ještě účinkovali Meissner a Leutgeb. Po koncertě jsme šli s Haydnem na pivo. Byl dnes neobvykle srdečný.

„Jakou nádhernou serenádu ti Leopold napsal! A jak  jsi ji krásně hrál!“

Myslel to upřímně, protože mi zaplatil pivo. V tu chvíli přišel Leutgeb s ostatními. Haydn jim dal znamení, ať si sednou a neruší a zvýšil hlas:

„Víte, na co myslím? Máme tady dva nejlepší žesťové hráče z celého křesťanského světa. Chci napsat dvojkoncert pro lesní roh a trombón.“

„Trombón?“, zvolal naoko podrážděně Leutgeb. „Nic ve smlouvě mě nezavazuje hrát s trombónem!“

„Drž se raději zpátky,“ povídám já, „ nebo Haydn napíše koncert pro trombón a trubku.“

„To by trumpetisti nikdy nedovolili,“ odvětil se smíchem Leutgeb.

„Prosím vás, pánové,“ vybuchl netrpělivě Haydn, „myslím to vážně. Vždyť takové obsazení ještě nikdo nezkusil!“

„A taky nezkusí,“ přisadil si Meissner.

„Co ty o tom můžeš vědět Meissnere, vždyť jsi jen zpěvák!“

Michael Haydn

Nicméně se Michael definitivně rozhodl skladbu  napsat.*Byl to velmi pilný a všestranný autor. Týž měsíc už složil koncertantní symfonii a několik chrámových sól.

 

Já, i když  stále více využíván jako trombónista, jsem stále plnil své povinnosti  ve smyčcové skupině. Před Vánoci 1763 mi arcibiskupství  konečně zvýšilo plat na 20 florinů měsíčně.

 

 

Ale tento vánoční dárek nebyl tak báječný. Byl jsem totiž zároveň jmenován komorným hraběte Podstadtzkého.* Je to sice lepší místo než dveřník nebo sluha - taková místa zaujímali druhořadí hudebníci - ale příliš nadšen jsem tím nebyl. Představte si, že by o totéž žádali Meissnera nebo Mozarta! Díky svému talentu a uznání kolegů jsem již dosáhl určité úrovně       a tato podřadná práce byla v mé salcburské kariéře prvním krokem zpět.

Podobně postižených nás bylo víc, a tak jsme si alespoň mohli lépe rozdělit práci. Měl jsem na starosti velký černý klíč od hraběcí ložnice. Nosil jsem jej zavěšený na opasku, abych se tam mohl dostat, když bude zapotřebí. Ve dnech služby jsem přicházel v určenou hodinu a pomáhal hraběti s oblékáním. Po jeho odchodu jsem zkontroloval šatstvo, a ty oděvy, které potřebovaly  vyčistit nebo opravit, jsem předal služebnictvu. Pak jsem pečlivě ložnici uklidil, v zimě zkontroloval oheň a zásobu dříví.* Pak jsem zamknul a pospíchal na zkoušku.

Leopold Mozart byl od takových povinností osvobozen,         a proto se mohl věnovat i vzdělávání svých nadaných dětí -Wolfganga a Nanynky. Když jsem je poprvé slyšel hrát, nemohl jsem věřit svým uším - vždyť by mohli soupeřit s dospělými hudebníky! Byl na ně zvláštní pohled, jako by si s  nástroji pouze hráli. Malý Wolfi, samozřejmě za tatínkovy podpory, již zkoušel komponovat a já jsem s radostí hrál jeho první skladby.

Otec doprovázel své děti po velkých turné, která je vedla do královských měst po celé Evropě a Anglii. Proto také v Salcburku často chyběli. Za sedm posledních let tu chyběli nejméně celé čtyři roky a devět měsíců. Plat ovšem Mozartovi plynul dál bez jakýchkoli srážek.*

V obdobích, kdy byli Mozartovi pryč, citelně rostlo množství skladatelských povinností pro Haydna a Meissnera. Meissner byl též vážným skladatelem. Mezi roky 1763 a 1769 napsal šest školních dramat. Byl to člověk s mnohostranným talentem. Ačkoli bylo jeho postavení na dvoře významnější než moje, povšiml jsem si jednoho večera, který jsme spolu strávili U Zlatého meče, že nejsem sám, kdo trpí nepřízní dvora.

„Tomáši,“ začal, „ty víš, že už léta tu pracuji, jak nejlépe umím.“

Přikývl jsem. Pokračoval:

„Určitě jsem udělal dost, aby se zvedla úroveň našeho dvorního orchestru. Přesto mám pocit, že si mé práce nikdo příliš necení.“

Na to jsem neměl co říci. Meissner vydělával aspoň o pět florinů víc než já, pravidelně byl zván k arcibiskupskému stolu, dostával pravidelně dovolenou na své koncerty, nemusel dělat komorného a navíc pobíral nejméně padesát florinů ročně za hodiny hudby. Na co ten si může stěžovat?

„Tak například Leutgeb, začal u nás se třiceti floriny a pracuje o polovinu méně než já. Seidel, náš první houslista, se taky  moc nepředře, ale platí ho stejně jako mně!“

Snažil jsem se ho uklidnit: „Rozumím ti, Josefe,ale sám dobře víš, že život není vždycky spravedlivý.“

Meissner se rozohnil ještě více:

 „To je pravda! Dvůr posílá zpěváky a hudebníky na turné, hradí jim dokonce výdaje, a já si na rozdíl od nich musím všechno platit z vlastní kapsy. Jen se podívej na Leopolda! Moc se tu neukáže, ale plat dostává i za hodiny klavíru. Myslíš, že mu ty peníze dávám já?“

Náš rozhovor mě úplně rozladil. Měl jsem totiž daleko větší důvod k zlosti než on.

 

Některé z Vybraných virtuózů, mezi nimi i mne, povolal abbé z Lambachu na slavnostním večer věnovaný Josefu II., habsburskému císaři, a jeho budoucí choti Josefě Bavorské, který byl pořádán v jejich klášteře asi šedesát kilometrů od Salcburku.

„Nevíš, kdo tam hraje?“,zeptal jsem se Meissnera.

„Kromě nás ještě Christoph (Christoph Burg, hobojista) a Wenzel mají sóla s orchestrem. Už  víš, co budeš hrát?“

Moc jsem neposlouchal, co říká, protože mi pořád nešlo z hlavy mé ponižující postavení komorného a také to, že jsem dostával  nejnižší plat ze všech. Jaká ostuda! 

„Tomáši, co je s tebou,“ probudil mě Meissner, „vždyť jsi vypil jen dvě piva.“

Obrátil se na hostinského a objednal další.

„Když to platíš...“ zabručel jsem.

Proč jsem se na něj zlobil? Vždyť mi nic neudělal.

„Ber život z té lepší stránky,“ řekl, „pokud se to bude císaři líbit, určitě tam nepřijdeme zkrátka.“

„Asi tam s Leutgebem zahraju ten letošní Haydnův dvojkoncert.“*

„No vidíš, tím si určitě naplníš kapsu, jen doufám, že dají něco  taky nám.“

Meissnerova předpověď se splnila. Zkoušky jsme ukončili počátkem ledna 1765. Na této důležité události závisela pověst salcburského dvora. Budoucí panovnice habsburského trůnu měla poprvé vstoupit na rakouskou půdu a při této příležitosti se tu mělo sejít na 230 příslušníků bavorské a rakouské šlechty, kteří již byli na cestě z Mnichova.** Schrattenbach musel být jistě zklamán, že se císařský průvod nezastaví v Salcburku. Klášter v Lambachu však svými impozantními rozměry panovnické návštěvě zřejmě vyhovoval více, a tak se arcibiskup musel spokojit s tím, že tam vyslal své hudebníky. Byla by to též výborná příležitost k představení Mozartových dětí, ale ty právě koncertovaly v Londýně.

16.ledna jsme se vydali na cestu. Putování v zimě je velmi nebezpečné, venku zuřila sněhová bouře a cesta se dala projet  jen s největší opatrností. Všechno však dobře dopadlo a do Lambachu jsme dorazili ještě téhož dne večer. Díky tomu nám zbývaly ještě dva dny na zkoušení.

V době našeho příjezdu vrcholily veškeré přípravy. Celý klášter i s okolními vesnicemi byl připraven přijmout stovky hostů. Naše skupina - trumpetisté, tympánista, pověžný a já - jsme byli ubytováni přímo v klášteře. Teď jsem teprve náležitě ocenil své místo komorního hráče - na rozdíl od ostatních jsem nemusel hrát venku!

Večerní koncert byl očekáván s velkou netrpělivostí. Všichni chtěli spatřit Jeho císařské veličenstvo Josefa II. s chotí. Povídalo se, že úmrtí první manželky, krásné Isabely Parmské, jej zasáhlo velmi bolestně. Byla to pro něj nenahraditelná ztráta a už by se  znovu neženil, kdyby neměl povinnost zajistit pokračování dynastie. Po dlouhém vyjednávání mezi Bavorskem a Rakouskem byla konečně dohodnuta svatba s Josefou, dcerou bavorského kurfiřta. Manželský slib byl uskutečněn v Mnichově a zpáteční cesta do Vídně vedla přes Lambach a Melk.

Klášter v Melku udržoval s vídeňským dvorem bohaté styky     a jeho prestiž byla též zajišťována početným hudebním personálem, ten však podle mého názoru nedosahoval salcburské úrovně. Již několikrát jsem zaslechl jméno Johanna Georga Albrechtsbergera, skladatele, který byl v Melku zaměstnán. Několik dní po lambašském koncertu mělo být v Melku provedeno scénické dílo, které Albrechtsberger složil u příležitosti císařské návštěvy.

Koncertní sál opatství se brzy zaplnil představiteli místní šlechty a církevních autorit. Všichni jsme byli zkušenými hudebníky, ale význam této události nás přece jen rozechvěl. Fanfáry ohlásily příchod vladařského páru. Přicházel František I. následován svým synem a dědicem Josefem II. s chotí Josefou. Byli jsme trochu překvapeni přítomností císaře otce. I když  to byl vzdělaný člověk, hudba ho příliš nezajímala. Jakmile ho zpozoroval Meissner, spokojeně  na mě mrknul - zřejmě pomýšlel na ještě tučnější odměnu, než  jakou si dosud představoval.

Čím více se trojice blížila, tím lépe vynikala velkolepost jejich oděvu. František, Lotrinčan, byl oblečen po francouzském způsobu. Jeho oblek byl z modrého sametu se zlatým a stříbrným vzorováním, pod ním růžová vesta a žluté punčochy. I Josef opustil španělský styl vládnoucí vídeňskému dvoru již století a dal přednost francouzskému. Měl na sobě hnědý oblek s černým sametovým límcem a dvěma řadami zlatých knoflíků, višňově červenou vestu, krátké černé sametové kalhoty a šedé punčochy. Mladý císař sice působil vznešeným dojmem, ale přece jen mu chybělo panovnické vzezření jeho otce.

Možná se ptáte, proč jsem se zastavil u detailů panovnické garderóby. Inu, spočítal jsem si, že cena jediného z těchto oděvů byla vysoká jako celý můj čtyřletý příjem. Ale i tak musím přiznat, že jsem  byl  touto událostí oslněn.*

Za Josefem kráčela jeho choť. Když jsem spatřil její pohled, pocítil jsem lítost. Ve své nové úloze se zřejmě necítila dobře, měla z ní strach. Mé tušení se později bohužel naplnilo - neplodná Josefa, manželem čím dál víc zanedbávaná, za tři roky nato zemřela na neštovice.

 

Obecenstvo se usadilo a koncert začal.                            

Díky skvělé Antonově a Michaelově přípravě jsme i přes značnou nervozitu hráli dobře. Během vystoupení jsem měl opravdu co dělat, protože až do čísla s Leutgebem jsem byl u smyčců. Pak jsem rychle vytáhl trombón, vzal několik tónů na rozehrání a už jsme nastupovali na pódium.                                                         

Začala předehra a blížil se náš první nástup. Michael pro nás napsal skladbu, která užívá lesní roh a trombón tak, jak dosud nebývalo zvykem. Dokázal jedinečným způsobem sjednotit tyto rozdílné nástroje a docílil dokonalé harmonie mezi nimi. Plně jsem se soustředil na hudbu, myšlenky na honorář úplně ustoupily. Závěrečné ovace mě zalily vlnou uspokojení.

Po koncertě obdaroval císař Josef každého sólistu zlatou pamětní mincí. Pak se panovnická svita odebrala k přebohaté recepci pořádané opatem kláštera. My jsme si sbalili nástroje a odešli slavit tuto událost po svém - do místního hostince.

 

Čekali jsme na objednané jídlo, když v tom se objevil mladý muž, určitě taky hudebník. Když mě spatřil, rozjasnila se mu tvář. Zřejmě se mnou chtěl hovořit - kývl jsem na něj a usmál se.

„Pane Gschladte, mohl byste mi věnovat chvilku?“ začal.

Ukázal jsem na židli vedle sebe: „ Ale samozřejmě. Posaďte se. Dáte si se mnou pivo?“

„To je od vás milé, ale bohužel tu nemůžu zůstat dlouho. Vracím se do Melku, abychom připravili další císařovu zastávku. Složil jsem na jeho počest skladbu a musíme ji nazkoušet.“

„Vy jste skladatel?“ otázal jsem se, „a nejste náhodou Johann Albrechtsberger?“

Zatvářil se překvapeně: „ Ale ano, my jsme se už viděli?“

„Ne, dnes poprvé, ale povídá se o vás až v Salcburku. To jsem rád, že vás poznávám osobně.“

Rty mu roztály úsměvem: „Děkuji, pane Gschladte, nápodobně. Nikdy jsem ještě neslyšel hrát na trombón s takovou lehkostí, jak na něj hrajete vy.“

I když jsem už byl zvyklý přijímat pochvaly na svou hru, skromně jsem mu poděkoval.

„Moc se mi váš koncert líbil a doufám, že vás zase brzo uslyším...“

Chvíli váhal a pak dodal: „ Když jsem vás poslouchal, dostal jsem velkou chuť napsat koncert pro trombón. Musím přiznat, že jsem vůbec netušil, jaké má tento nástroj možnosti a že se dá použít i mimo kostel...A když tu skladbu napíšu... mohl bych vám ji poslat?“

To mi zalichotilo. V Salcburku pro mně naši skladatelé psali pravidelně, ale dnes poprvé  mi chce věnovat svou skladbu někdo mimo dvůr.*

„Bude mi velkou ctí,“ odvětil jsem.

„Ne ne, pane Gschladte, to pro mne je to velká čest,“ prohlásil Albrechtsberger s úsměvem.

Ještě jednou jsem mu nabídl pivo, ale už bylo pozdě a skladatel se musel vzdálit.

 

Léta utíkala. Má žena i oba synové se těšili dobrému zdraví. Adlgasser, Meissner i Haydn přáli trombónu stále více, já jsem jako dříve vykonával i práci komořího ... a má nespokojenost rostla.

 Mozart býval v té době velmi často pryč. Lorenz Hagenauer, u kterého měl Leopold pronajatý byt, nás z jeho dopisů často zpravoval o dalších triumfech malého Wolfganga ve světě. Začátkem roku 1776 pověřilo salcburské arcibiskupství starostu J.A. Weisera, aby napsal libreto k oratoriu na námět prvního Přikázání „Die Schuldigkeit des Ersten Gebots“. Schrattenbach, který chtěl zřejmě ukázat, kolik do malého génia investoval, rozhodl, že jeden díl napíše tento desetiletý chlapec a další dva Adlgasser a Haydn. Podle mého se Anton i Michael nejdřív vzpírali myšlence, že by měli spolupracovat s desetiletým klukem, ale nakonec se oba tohoto úkolu zhostili velmi dobře. Hlavní role zpívali Maria Fesenauerová - Adlgasserova manželka, Maria Magdalena Lippová - dcera varhaníka, kterou jsme často vídali v Haydnově doprovodu, Franz Spitzeder - tenorista, velký Michaelův přítel a Joseph Meissner.

Jednou v únoru mě Leopold pozval k sobě, abych se podíval na trombónové sólo, které Wolfgang napsal ve své části oratoria. Meissner přišel chvíli přede mnou.

„Pojď dál,“ řekl Leopold, „právě jsme začali. Odlož si plášť a vytáhni nástroj.“

Mozart byl velmi nedočkavý. Ze všeho nejraději vedl a pozoroval svého zázračného synka. Byl jsem zvědavý, jaké že sólo pro mě Wolfi napsal.

Když mě zpozoroval Meissner, okamžitě si začal utahovat: „Ale Tome, co tě sem přivádí? Snad nechceš, abych zpíval s trombónistou!“

„Josefe,“ já na to, „všichni přece víme, jak hrozně nerad se s někým dělíš o slávu. Dnes však budeš zpívat se samotným hlasem Božím!“*

Wolfgang se rozesmál.

Meissner vzal svůj part a rychle jej prošel. Na zpěváka četl         z listu docela slušně. Wolfi před ním panáčkoval a radostně mrkal na tatínka. Josef přestal zpívat s pusou otevřenou a Wolfi dostal záchvat smíchu.

„Co?“,zahřměl Meissner, „ přece jsem sem nepřišel proto, aby si  ze mně někdo dělal dobrý den!“

Malý Mozart byl štěstím bez sebe, jak se mu podařilo poškádlit dospělého. Vytrhl zpěvákovi noty z ruky a podal je mně.

Když si na ten večer vzpomenu - je tomu dobrých čtyřicet let, nemůžu uvěřit, že Wolfgang Amadeus je už třináct let po smrti.

Ale vraťme se k oné šťastné chvíli. Jakmile jsme skončili s četbou oratoria, odebrali jsme se do Zlatého meče, kde jsme potkali Haydna a Adlgassera. Haydn právě vyprávěl o svém bratrovi, který byl ve službách hraběte Morzina v Čechách:

„Morzinova manželka je prý velmi objemná. Bratr seděl u piána a hrál sonátu, ona přišla blíž a sklonila se, aby si lépe prohlédla rukopis. Přitom se jí otevřel výstřih a bratr zůstal z odhalené krajiny celý zkoprnělý. Píše: ,Taková ňadra jsem ještě neviděl. Úplně mi zchromly prsty a už jsem nezahrál ani notu. Když se komtesa nevinně zeptala, co se přihodilo, odpověděl jsem - promiňte paní komteso, ale jak bych mohl zůstat netečný k té podívané.“

Dohadovali jsme se, co se asi dělo potom. Na našem dvoře, kde vládly kněžské sutany, by se tohle stát nemohlo.

 

Já jsem však měl jiné starosti. Ve srovnání s jinými členy orchestru jsem byl dost špatně placen. Většina mých kolegů dostávala za svou práci větší odměnu a někteří měli výhody, o kterých  se mi ani nesnilo. Zpěváci a houslisté mohli po libosti cestovat a budovat si  jméno. Plat jim v Salcburku stále plynul a nemálo si vydělali i jinde. Někteří byli pravidelně zváni k arcibiskupské tabuli. Jiní dostávali zvláštní příspěvek na ubytování. Mně však nebyla udělena ani jedna z těchto výsad - trombónistu zřejmě nepovažoval arcibiskup za dost zasloužilého. 

Též mi připadalo, že mě stále méně a méně zaměstnávají jako sólistu. Zažil jsem i ponižující chvíle. Například jednou jsem hrál s Meissnerem sólo v Crucifixus v jedné z Eberlinových mší. Publikum a dokonce někteří hudebníci aplaudovali pouze zpěvákovi a já jako bych neexistoval. Netrápil mě Meissnerův úspěch-je to výborný zpěvák - co mě však znechucovalo, byl rostoucí nezájem o můj nástroj. Dokonce jsem jednou zaslechl, že  trombón není pro sólo příliš vhodný. To se mi vůbec nelíbilo.

Bylo jasné, že pokud zůstane kapelníkem Lolli, nemám u dvora žádnou budoucnost. Jediné další vhodné místo by byla funkce pověžného, ale tu zastával ještě poměrně mladý Johann Vogt. Nezbývalo mi tedy, než hledat uplatnění jinde. Začal jsem uvažovat o moravské Olomouci. Toto město mi doporučil tamní rodák Wenzel i trumpetista Johann Köstler, který byl ve službách olomouckého biskupství tři roky. Oba dva Olomouc velmi chválili a tvrdili, že život tam je méně nákladný než v Salcburku.*

S Olomoucí se udržovaly četné oficiální styky. Biskupem tam byl až do roku 1738 Wolfgang Annibal, Schrattenbachův otec. Bratr salcburského arcibiskupa, hrabě Franz Anton žil nedaleko, u Brna, a bratr hraběte Podstatzkého byl děkanem olomoucké katedrály. Když jsem se dozvěděl, že zdejší pověžný zamýšlí jít na odpočinek, nerozmýšlel jsem se dlouho. Podal jsem žádost na Magistrátní úřad města Olomouce, který mi odpověděl kladně.

Psali mi, že můj zájem o uvolněné místo vítají. Má pověst zřejmě přesáhla hranice Salcburku. Teď jsem musel poprosit o výpověď na arcibiskupství. Obával jsem se toho, protože mou žádost mohli beze všeho odmítnout. Měl jsem ale štěstí - celá léta jsem byl dobrým hudebníkem ... a komořím a mezi oběma městy panovaly  příbuzenské svazky. 23. května 1769 jsem obdržel od hraběte Schrattenbacha souhlas se svou žádostí a nové místo jsem mohl přijmout.*

 

Není snadné po tolika letech opustit domov a přátele, ale uvědomoval jsem si, že  to musím udělat. Smutně jsme se rozloučili s rodinou a s přáteli a se Salcburkem a vydali se  na cestu.

Naše putování do Olomouce vedlo přes Melk, Vídeň a Brno. Cestou jsem se setkal s Albrechtsbergerem, který bydlel v otcovském domě v Ebersdorfu, malé vísce nedaleko kláštera v Melku. Jeho otec měl hospodu a my jsme se tam na jednu noc ubytovali.

Krátce po našem příjezdu se objevil Johann. Přivítal nás a sedl s námi k jídlu. Rozvinul se velmi příjemný a zajímavý rozhovor.

„Pane Gschladte,“ začal.

„Prosím vás, říkejte mi Tome, jako všichni mí přátelé,“ přerušil jsem ho.

„Tak tedy Tome, to je dobře, že máme chvíli čas. Určitě nevíte, že už vás velmi dlouho znám. Narodil jsem se totiž v Klosterneubergu.“

Johann Georg Albrechtsberger


 

 

 

„Ano, to je jen kousek od mého rodiště Stockerau. Ale jak to, že mě znáte?“

„Hodně jsem o vás slýchal. Byl jsem ještě malý kluk, když jste přišel do Salcburku, ale o vaší hře na trombón se už tehdy povídalo.“

Tento rozhovor na cestě ze Salcburku na mě působil jako balzám.

„A ti z nás,“ pokračoval, „ kteří pracují v Melku, znají tamní skvělé hudebníky ... A jak se daří Michaelu Haydnovi?“

„Michael? Má se dobře. Vy ho taky znáte?“

„Studovali jsme spolu filozofii v kněžském semináři.“

Tak Michael studoval u jezuitů, to jsem opravdu netušil.

„Stále mám v paměti váš koncert v Lambachu. Hrál jste tehdy sólo pro císaře. Jel jsem tam, abych vás slyšel.“

Vybavil jsem si nesmělého mladíka, který se tehdy nabídl, že napíše koncert pro trombón.

„Ale ano, vzpomínám si! A tu skladbu jste už napsal?“

Albrechtsberger se pousmál a zašel do sousední místnosti.

Když se vrátil, v ruce držel rukopis, ze kterého ještě určitě nikdo nehrál. Byl to onen slavný trombónový koncert.

„Když jsem vás slyšel hrát, okamžitě mě napadlo, co pro vás napíšu,“ pravil. „Doufám, že má skromná hudba poslouží ke cti ušlechtilému tónu vašeho nástroje.“

Oněměl jsem překvapením. Johann nejdřív nevěděl, co si má myslet o mém výrazu ve tváři, ale když jsem mu stiskl ruku, vše pochopil. Po tolika letech jsem v rukou držel opravdový trombónový koncert!*

 

 

Nazítří jsme se rozloučili a pokračovali v cestě. Po zastávkách ve Vídni a Brně jsme konečně dorazili do Olomouce. Cestu obklopovaly širé lány dozrávajícího obilí lemující celé město. Olomouc se díky své výhodné poloze stal nejdůležitějším moravským střediskem obchodu a řemesel. Až jsem začal mít trochu strach ze své budoucí zodpovědnosti v tomto městě.

Náš kočár přejel most a vjel do města branou Marie-Terezie. Projeli jsme několika úzkými uličkami a octli se přímo u katedrály sv.Mořice.

Z brány nám vyšel naproti mladý muž: „Vítejte, pane Gschladte! Jsem Dominik Vrána, sbormistr. Požádali mě, abych vás a vaši rodinu přijal a ukázal vám, kde budete bydlet.“

Katedrála Sv. Mořice v Olomouci

 

„To jste velmi laskav, děkujeme,“ řekl jsem, „byla to dlouhá cesta a jsme rádi, že je šťastně za námi.“

 

 

Marie Anna byla ohromena velkolepostí katedrály a poprosila pana Vránu, jestli by mohla vstoupit. Určitě se jí stýskalo po rodném Salcburku, ale mé rozhodnutí usadit se zde všemožně podporovala. Byl jsem jí za to vděčný.

Vrána nás provedl chrámem s opravdovou pýchou pána domu. Vnitřek katedrály byl úchvatný. V Salcburku nebylo nic podobného. Hlavní loď a dvě vedlejší spolu s třemi kaplemi vytvářely rozměrný chrámový prostor a křížová kresba jeho klenby připomínala pavoučí síť. Obdivovali jsme se obrovským rozměrům této gotické pevnosti.

Varhaník právě začal cvičit preludium k zítřejší velké mši. Otočil jsem se k němu a můj pohled utkvěl na překrásném dřevěném kůru zdobeném cheruby nejrůznějších velikostí.

Varhany a galerie kůru chrámu Sv. Mořice

„Jaký nádherný zvuk,“ vydechl jsem úžasem. Vždycky jsem si přával, aby můj nástroj zněl právě takto.

 

„Je na čase, abych vám ukázal vaše místnosti,“ řekl Vrána. Marie přikývla, protože už byla nedočkavá, aby se podívala, kde budeme bydlet. Opustili jsme katedrálu a vstoupili do velkého obytného domu přímo naproti, přesněji na Náměstí svatého Mořice, číslo popisné 472.

 

Povinnosti pověžného byly od pracovní náplně salcburského dvorního hudebníka dosti vzdáleny. Byl jsem zodpovědný za zkoušky s několika hudebníky, kteří plnili pokyny radních. Od magistrátu jsem dostal jednou ročně sumu, z níž jsem své podřízené vyplácel.

Jednou z  našich nejdůležitějších povinností bylo varovat  město před požárem. Strach z ohně tu přetrvával ještě z dob švédského obléhání za třicetileté války. Kromě toho jsme museli každou čtvrthodinu ohlašovat čas rohem a trubkou, hrát uvítací intrády pro hodnostáře a starat se o hudební rozptýlení radních.

Pro prostý lid jsme pořádali každodenně krátké vystoupení zvané abblasen, často s církevní hudbou. Kromě toho jsme s radničního ochozu nebo z věže hrávali canzony, sonáty či suity. Účastnili jsme se též bohoslužeb, ale to bylo placeno zvlášť. Přijímal jsem i vedlejší zaměstnání na svatbách, procesích, univerzitních průvodech a dalších společenských příležitostech. Jako člen Cechu hudebníků jsem měl v tomto směru výsadní postavení.

 

Smluvní vztahy ke katedrále byly z mých povinností nejdůležitější. Musel jsem hledat hráče na smyčce i dechy, tak jak to  církevní služba vyžadovala. Tato funkce mě těšila a brzy jsem se díky ní seznámil se ctěným vikářem katedrály Johannem Jasnigerem. Byl to muž neobyčejně přísný a choval se vždy odměřeně.

„Pan Gschladt? Jsme velmi rádi, že jste vy a vaše rodina přijeli zdrávi.“

Mluvil monotónně, nepřesvědčivě.

 „Jak možná víte, nedávno byl jmenován kapelníkem pan Anton Neumann. Požádal mne, abych vám s ním dohodl schůzku. Chce si s vámi promluvit o hudebních činnostech v katedrále. Pokud vám to vyhovuje, rád bych vás dnes večer oba pozval k sobě.

„To bude výborné, zdá se, že zde začneme s panem Neumannem  pracovat současně.“

Řekl jsem to proto, abych hovor trochu rozproudil.

„To je pravda, pan Neumann nahradil kapelníka Josefa Gureckého, který nedávno zemřel.“

Jasniger tím skončil svou uvítací povinnost a chystal se odejít.

„To je mi líto,“řekl jsem. V duchu jsem si kladl otázku, co je to za člověka ten Neumann a přál jsem si o něm vědět víc, dříve než budu mít příležitost se s ním  osobně setkat.

„A odkud pan Neumann pochází?“ odvážil jsem se.

„Pan kapelník byl před tím ve službách Hamiltonova biskupství v Kroměříži - nedaleko odsud.“

„On už pracoval jako kapelník?“

Byli jsme už u dveří a proto jsem se musel vyptávat rychleji.

„Ano, a kromě toho byl též komořím.“

Rázem jsem k němu pocítil náklonnost - byl na tom podobně jako já.

„Vyřiďte mu mou gratulaci ke jmenování a řekněte mu, že se s ním rád uvidím.“

Jasniger ale už vycházel z domu.

I přes optimismus, který jsem získal z toho, že naše osudy jsou si podobné, bylo první setkání s Neumannem velmi rozpačité.

„Těší mě, že vás poznávám.“

„Á, to jste vy, ten zázračný trrrombónista ze Salcburku, o kterém tu všichni mluví!“ řekl, jako kdyby si dělal legraci. „Mám opravdu strach, že svou dovednost tu příliš neuplatníte,“ prohlásil obracejíc se zdvořile k Jasnigerovi.

Nevěděl jsem, co na to mám říct.

„Ano,“ dostal jsem ze sebe nakonec, „vím že povinnosti pověžného jsou trochu jiné než má dvorní hudebník, ale přesto doufám, že budu schopen odvést tu nejlepší práci.“

Pokusil jsem se mu přiblížit:

 „Vlastně máme něco společného. Dozvěděl jsem se od vikáře, že jste byl u biskupa Hamiltona komorným. To je zajímavé, protože též já...“

„Pane Gschladte! Mluvíte s kapelníkem katedrály Svatého Mořice. Vaše názory na mé předchozí zaměstnání mě nezajímají.“

To jsem se tedy se zlou potázal. Nevěděl jsem totiž, jak špatný konec měla jeho předchozí služba.

„Promiňte pane Neumanne. Jenom jsem se ptal, protože ...“

„Už na to nemysleme, pane Gschladte.“

Pronesl to neuvěřitelně velikášským způsobem. To bude potěšení z práce, pomyslel jsem si.

„Pane Gschladte, jako kapelník katedrály očekávám že od vás dostanu k dispozici hudebníky na profesionální úrovni a jestli hrajete tak dobře na trrrombón,“ dodal, „příští neděli vás poctím sólem k nešporám.“

Měl jsem to opravdu považovat za čest? Ale než přilévat oleje do ohně, raději jsem mlčel. Ačkoliv jsem se s Neumannem pracovně nestýkal příliš často, velmi záhy jsem byl postaven před nelehký úkol přípravy svých hudebníků. Tady jsem nebyl v Salcburku. Ačkoliv jsem se snažil ze všech svých sil, byla to práce velmi nesnadná. Pouze dva z hudebníků uměli trochu hrát. Ostatní nebyli schopni přečíst nejsnadnější part. To mě dost trápilo. První zkouška s Neumannem dopadla žalostně.

„Pane Gschladte, tak takhle by to nešlo,“ hřímal Neumann, „vaši hudebníci musí hrát podstatně lépe!“

Mí chráněnci měli v tvářích výraz štvanců. Až mi jich bylo líto, pokusil jsem se jich trochu zastat.

„Dejte nám více času ke zkoušení, pane kapelníku. Děláme co můžeme, a když nás necháte pracovat, uvidíte, že budete nakonec spokojen.“

Neumann však pokračoval dál: „Dohlédněte laskavě, aby do příští zkoušky přišli připraveni.“

Oddechli jsme si, když odešel.

„Za dvě hodiny se tu sejdeme a budeme zkoušet,“ rozhodl jsem. Když jsem sestupoval ze schodů, přišel mi naproti jeden   ze sboristů.

„Pane Gschladte, dovolte abych se představil. Jmenuji se Jan Fiala, jsem první tenorista.“

Kývl jsem hlavou na pozdrav.

„Viděl jsem, jak vás Neumann znemožňuje a myslím,         že bych vám o něm měl něco říct. Náš kapelník je velmi ctižádostivý muž a rád se poslouchá. Například vám řekne, že studoval skladbu ve Vídni u “compositore classico“. Co ho znám, tak ho učil jeho otec Johann, který tu byl pověžným.“

To že se Neumann vychloubal vídeňskou školou mu bylo podobné. Já jsem také dostal hudební vzdělání od svého táty, ale vůbec jsem se za to nestyděl.

„Vlastně není špatný skladatel, ale chová se nafoukaně. Pořád si hraje se svým titulem kapelníka a ponižuje ostatní. Přitom ani on nepřijde na zkoušku vždy dokonale připravený.“

Musel jsem dát Fialovi za pravdu.

„Ale musí být dost schopný když pracoval u Hamiltona,“ řekl jsem opatrně.

„Upadl v nemilost kvůli svým zlozvykům. Nakonec jej už ani nepozvali ke stolu.“

A to bylo na pováženou, jak jsem na vlastní kůži zažil.

Fiala už došel domů, ale než se rozloučil, dodal: „Nakonec byl ze svého místa odvolán a poslali ho sem.Někdo mu asi musel pomoci, když se hned stal kapelníkem.“

Dotklo se mě to:

 „V každém případě vám můžu říct, že jsem ze Salcburku nepřijel proto, abych se tu s někým hádal. Doufám, že i přes naši spory najdeme prostředek k dorozumění.“

„Tak k tomu vám přeji mnoho štěstí, pane Gschladte,“ řekl Fiala.

Ptal jsem se sám sebe, jestli budu mít dost odvahy tuto situaci zvládnout. Nemohl jsem dlouho otálet. Práce pověžného probíhala normálně, ale svazek s katedrálou mě tížil. Tak například katedrála neměla pro své hudebníky nástroje - šetřilo se. Navíc jsem se dozvěděl, že Neumann poslal vikáři list, ve kterém ho žádá o více sboristů a lepší hudebníky. To by znamenalo, že mám zaměstnat další hráče, aniž by mi ovšem zvýšili rozpočet. Jasniger se přidal na kapelníkovu stranu a písemně mě žádal, abych k bohoslužbám vybíral  jen ty nejlepší hudebníky.

Co se týče mých podřízených, udělali za těch pár měsíců velký pokrok a Neumannovy výtky nebyly oprávněné, jakoby mu dělalo dobře, že ostatní uráží. To jsem přece neměl zapotřebí. Rozhodl jsem se tedy podat písemnou zprávu a potvrdit Jasnigerovi to, co už se dávno proslýchalo - že jsou mezi mnou a Neumannem spory a že napříště odmítám posílat své hudebníky na neděle a svátky do Svatého Mořice. Vysvětlil jsem, že Neumann špatně platí a nepůjčuje jim nástroje a tím jsem vypověděl smlouvu.

To bylo mé poslední setkání s Neumannem a musím přiznat, že se mi velmi ulevilo. Za šest let poté Neumann zemřel a na jeho místo nastoupil Antonín Roller, který předtím už šestnáct let pracoval jako hudebník a lokaj u biskupa Hamiltona. Pro mě to znamenalo návrat do církevních služeb. Byl jsem pověřen dohledem nad inaugurační slavností nového arcibiskupa kardinála Antona Theodora, hraběte z Coloreda a Waldsee. K tomuto účelu jsem obdržel 416 florinů, částku, která se rovnala ročnímu příjmu osoby středního stavu.

 

Díky tchánovi jsem pravidelně dostával zprávy ze Salcburku. Krátce po Novém roce jsem se tak dozvěděl, že 23. prosince 1777 zemřel ve věku 48. let můj dlouholetý přítel Adlgasser. Kolik krásné hudby pro mě napsal! A kolik piva jsme spolu vypili. S nesmírnou lítostí jsem četl Pichlerův dopis:

V pondělí 22. prosince jsem byl na nešporách k svátku Svatého Tomáše. Adlgasser byl u varhan jako obvykle. Na kůru s ním byl i Leopold Mozart a tenorista Franz Spitzeder. Dixit se podařilo velmi dobře, ale první žalm už Adlgasser nedokončil, zvrátil se na stoličce bolestí. Během druhého žalmu to bylo ještě horší. Ke konci už vůbec nevěděl co dělá, levou ruku měl položenou na klávesnici a druhá po ní bloudila nazdařbůh.

Všichni jsme si mysleli, že má zas v hlavě, ale během třetího žalmu dostal křeče. Mozart a Spitzeder přispěchali na pomoc a odtrhli mu ruce od kláves. Chudák, snažil se ještě hrát. Donesli ho dozadu a položili na zem. Antonova žena seděla u sakristie a když to uviděla, vstala a spěchala nahoru. Anton měl oči v sloup a když se ho Leopold snažil posadit, začal zvracet.

Přišel lékař, změřil mu puls a dal mu srdeční lék. Po chvíli se Anton trochu vzpamatoval, řekl pár slov a hudebníci opět zaujali svá místa k Magnificat. Před Požehnáním Antona snesli dolů do sakristie a šli pro nosítka. Byli jsme stále přesvědčeni, že se opil. Nazítří nám Mozart sdělil, že to byla mrtvice. Sotva Antona přinesli domů, ztratil vědomí. Zemřel krátce před osmou hodinou večer.

S velkým zármutkem Ti líčím tuto smutnou událost, ale doufám, že Ty jsi zdráv. Anton byl dobrý muzikant a správný muž. Krutě nám schází.

 

Dosud cítím nesmírný smutek, který mne zachvátil při četbě toho dopisu. Všichni jednou zemřeme, ale když nám smrt vezme někoho blízkého, je to vždy tragické. Cítím, že jsem ve svém životě dospěl ke stejnému okamžiku. Nemůžu už hrát a mé zesláblé a unavené tělo není s to plnit své úkoly. Ale budu pokračovat, jak nejdéle budu moci, tak jako Adlgasser na svém posledním vystoupení. Ale kdy budu konečně osvobozen od svých povinností, které už beztoho nemohu vykonávat?

„Otče, otče!“

Hlas přerušil tok mých myšlenek: „Otče co se děje? Neslyšel jsi klepat? Přišel k nám pan Kunert.“

Pan Kunert? To se mi snad zdálo. Jakub, můj syn, mě sledoval se znepokojením. Po smrti milované Marie zůstal mým jediným společníkem, který ještě obýval náš byt. Stal se z něj varhaník u Svatého Mořice.

„Pan Kunert je tu?“

Á, už vím. Chtěli jsme mluvit o mé penzi a on doufal, že nastoupí na mé místo.

„Pozvi ho dál Jakube.“

Byl jsem příliš sláb, abych se zvednul, Kunert si přisunul židli až k mému lůžku. V ruce držel list papíru.

„Pane Gschladte, váš syn mi řekl, že jste dostal od převora dokument uznávající vaše věrné služby. Přináším vám dopis, o který jste mě žádal. Chybí tam jen váš podpis.“

Jakub mi jej přečetl nahlas.

„Je tu psáno, že se chceš vzdát své funkce pověžného ve prospěch kandidáta schváleného městskou radou.“

Pohlédl jsem na Kunerta, který přisvědčil, že tím kandidátem je on sám.

„Je tu též upřesněno, že se chceš zbavit veškerého instrumentáře, partitur a dalších věcí.“

Jakub se na chvíli odmlčel - věděl, jak těžká je to pro mne chvíle.

„Dál se tu píše, že žádáš o městskou penzi za 32 léta dobré a věrné služby. Už tři měsíce jsi upoután na lůžko, a protože musíš za sebe platit náhradníka, jsou tvé prostředky nedostatečné. Je tu napsáno, že pokud ti radní udělí penzi, určitě nebudeš v jejich opatrování příliš dlouho.“

Nad poslední větou jsem se musel pousmát. Žádal jsem Kunerta, aby ji nějak vtipně obešel. Jak mohli odmítnout tak naléhavou prosbu! Penze je pro mne naprosto nutná. Jakub byl jako varhaník placen velmi špatně a já jsem mu ještě ujídal.

„A nakonec je tu ještě dobrozdání doktora Ebenera potvrzující tvůj špatný zdravotní stav. To je celé.“

Jakub zvedl hlavu a podal mi list, abych jej podepsal.

„Díky, Kunerte, prokázal jste mi velkou službu. Cítím, že mé místo patří vám. Už jste poslal svou kandidaturu?“

„Napsal jsem v tomto směru obšírný dopis,“ odpověděl šibalsky, „ a přiložil k němu vaše doporučení. Myslím, že se na vás město v té záležitosti brzy obrátí. Rovněž jsem potvrdil, že koupím za tisíc florinů celou vaši výbavu.“

Odmlčel se.

„Můj trombón však není v seznamu uveden,“ řekl jsem po chvíli, „ten nástroj zůstane u mne. Odkážu jej synovi, ale teď se s ním nechci loučit.“*

Přikývl na souhlas.

 

Jakub doprovodil Kunerta a vrátil se ke svému otci. Stařec měl ruku položenou na pouzdře.

„Víš, Jakube, jsem šťastný člověk. Jsi stále u mne a tvá matka mi byla řadu let věrnou družkou. Měl jsem přátele, kolegy a svou hudbu. Nástroj, který mám u sebe, pro mne znamená mnoho. Je to součást mého těla, mého hlasu, mé duše. Prožil jsem díky němu krásný a šťastný život. Proto bych  s ním chtěl být až do smrti ... Teď mě nechej odpočívat, Jakube. Den byl dlouhý a těžký ...

 

20.března 1803 olomoučtí radní odmítli Gschladtovu žádost o penzi.Gschladt se odvolal a uvedl podrobnosti své neutěšené finanční situace. Jeho majetek byl podle Okresního archívu v Olomouci oceněn na 1200 florinů. 1000 florinů pocházelo bezpochyby z prodeje nástrojů a dalších movitých věcí Josefu Kunertovi. Kunert byl 30. června 1802 jmenován novým pověžným. „Tom“ žil ještě tři léta, ale od té doby o něm není zpráv. Nevíme ani, zda svou penzi nakonec obdržel.

V roce 1796 Gschladt oplakal ztrátu své ženy. Syn Jakub přežil svého otce pouze o jediný rok. Zemřel dva měsíce po svých 48. narozeninách. O osudu druhého syna, Johanna Nepomuka, není nic známo.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

str. 2

Pověžný - Thurnermeister. Termín pochází ze středověku, kdy povinností věžního mistra bylo oznamování příjezdů do města. Pověžný též vyhlašoval požární poplach a oznamoval hodiny. V 18. století byly jeho úkoly rozšířeny o pořádání hudebních produkcí k nejrůznějším příležitostem.

 

str. 3

*Ernst Hintermaier, Die Salzburger Hofmusikkapelle in 18. Jahrhundert, Salzburg str. 26. Zde je popsáno přijímací řízení na místo zpěváka do sboru katedrály. Komise se skládala ze sbormistra (Domdechant), dvou sboristů (Chorregenten), chorovoda a dirigenta. O konkursech hudebníků nám není nic známo, popis přijímací zkoušky je tedy hypotetický.

 

 

Dvorní kapela - Hofmusikkapelle. Obecný název pro celý hudební personál i různá hudební seskupení na světských nebo církevních dvorech. Kapela účinkovala v operách, oratoriích, při liturgii i rozmanité společenské zábavě.

 

 

Kapelník - Kapellmeister. Tato osoba vedla hudební soubory, které tvořily dvorní kapelu a byla zodpovědná za jejich hudební produkci. Až do 19. století býval kapelníkem nejčastěji skladatel.

 

 

Koncertní mistr - Konzertmeister.

 

 

*Stockerau, nebo sousední vesnice Eggendorf jsou Hintermaierem uváděny jako možná místa Gschladtova narození. Obě místa jsou asi dvacet kilometrů severozápadně od Vídně. Nemůžeme přesně říci, co Gschladt dělal před příchodem do Salzburgu. Není též jisté, jestli byl jeho otec Johann skutečně pověžným.

 

str. 5

* 100 florinů ročně a malý příspěvek v naturáliích nebylo velkým obnosem. Podle často citované pasáže z Pezzla (Skizze von Wien) byl plat svobodného člověka odpovídající požadavkům života  ve Vídni 464 floriny ročně.

 

str. 6

Hráč ve zkušební lhůtě, neboli čekatel - Expektanz pracoval u svého zaměstnavatele na celý úvazek za symbolický plat. Jediným privilegiem byla čekatelova přednost na uvolněné místo.

 

str. 6

Neplacený uchazeč - Unbesoldeter Akzessist

 

 

*Adlgasser se narodil 1.října 1729 v Inzelu blízko Traunsteinu. 11. prosince byl angažován jako varhaník a učitel varhanní hry na Salcburském dvoře. V roce 1757 se stal prvním varhaníkem a toto místo zastával až do své smrti 23.prosince 1777. Složil mnoho církevní hudby a oratorií, z nichž mnohá obsahují trombónová sóla věnovaná Gschladtovi.

 

str.8

Salcburský pověžný vybíral pro hru v katedrále tři členy ze souboru městských hudebníků (Stadtpfeifer).Trombóny zdvojovaly sborovou linku.

 

str.9

* Weinmann Alexander - Koncert pro trombón nebo violu Leopolda Mozarta ,Edition Kunzelmann, Švýcarsko 1977. Části věnované trombónu jsou 6. Adagio, 7. Menuetto a 8. Allegro

 

 

**Gschladtovy hráčské kvality ocenil Leopold Mozart těmito často citovanými slovy: „ Je to mistr svého nástroje a jen málokdo se mu může rovnat.“ (Marpurg,Friedrich Wilhelhm,   str. 189)

 

 

školní drama -Schuldrama. Scénické dílo založené na nejznámějších biblických výjevech.

 

 

str.11

* zpráva o svatbě vychází z článku: Friedrich Bretinger - Die Hochzeit des Hofposaunisten Gschlatt, Salzburger Volksblatt 31. 5. 1958, str.17.

 

str.12

* „nešlechtěný Gschladt“, v originále „ungeschlachter Thomerl“ - slovní hříčka. Ungeschlachter =neohrabaný, hrubý.

 

str.14

* Pro Josepha Leutgeba napsal později W. A. Mozart čtyři hornové koncerty. Haydnův koncert je složen pro něj a pro Gschladta. Obě věty pocházejí  ze serenády o deseti částech, jejíž rukopis se nachází v Sächsische Landesbibliothek v Drážďanech (sign. 3403N510).

 

str.16

* Ačkoli byl Gschladt skutečně jmenován komorníkem(Ante-Camera-Kammerdiener), nevíme u koho tuto službu vykonával -  jméno Podstadtzky je vybráno jako jedna z možností.

Popis Gschladtových povinností komorného je vybrán z článku:                   

Kellebenz Herman - Der Kammerdiener,Ein Typus der Höfischen Gesellschaft: Seine Rolle als Unternehmer, vierteljahrschift für Sozial-und Wirtschaftsgeschichte, díl 72, publ. č.4, 1985.str. 476-507.

 

str.17

* Bauer, Wilhelm a Deutsch, Otto Erich: Mozart, Briefe und Aufzeichnungen, díl I.: 1775-1776, str.264-265. Vdopise adresovaném Lorenzu Hagenauerovi, vlastníkovi domu, píše Mozart, že ho upozorňují na ztrátu platu, zůstane-li i nadále mimo Salcburk.

 

str.18

Vybraní virtuózové - Vornehmsten Virtuosi, titul udělovaný na salcburském dvoře nejlepším hudebníkům.

 

str.19

* To je spekulace. Není však vyloučeno, že bude jednou nalezen dokument o tomto koncertě v Lambachu.

 

 

** Freeman, Robert Norman, Uhe  Practice of Music at Melk Monastery in the Eighteen Century, Musicology, University of California at Los Angeles,1974, str. 269-270.

 

str.20

* popis oblečení viz Boehn, Max, Modes and Manners, díl IV., Harrap and Co., Ltd. London, 1935 a Kohler, Carl, History of Costume, Harrop and Co.  London, 1928.

 

str.22

* V té době bývalo zvykem, že skladatelé v Podunají, jako např. Antonio Caldara nebo Johann Georg Zechner dostávali objednávky od církevních institucí. Rukopisy těchto skladeb byly opisovány a šířeny po celé oblasti.

 

str.21

* Narážka na lutherský překlad Bible. V Apokalypse se hovoří o pozounech z Jericha - hlasu Božím.

 

str.24

* Wenzel Hebelt v Olomouci vyrůstal a Köstler zde byl tři roky zaměstnán. Jejich vliv na Gschladtovo rozhodnutí se však nedá doložit.

 

str.25

* viz Okresní archív Olomouc, A.M.O., reg. 1786-1873, 14/92, i.č. 470.

 

str.27

* Nikdo nemůže s jistotou tvrdit, že zmíněný koncert napsal skutečně J.G. Albrechtsberger. Robert Freeman se domnívá, že tato skladba byla věnována Romanu Körnerovi, hráči na „tubu“/rozuměj trubku nebo trombón/. Autor tohoto díla přisuzuje její dedikaci Gschladtovi. Albrechtsberger vyrůstal v Klosterneubergu, který leží jen několik kilometrů od Stockerau nebo Eggendorfu, kde žil Gschladt. Když byl zaměstnán v Salcburku, působil Albrechtsberger v Melku. Kontakty mezi sousedními panstvími byly časté a hudeb.

 

str.36

* viz  Okresní archív Olomouc, A.M.O., reg. 1786-1873, 14/92, i.č. 470, str. 10 - 11. V tomto dokumentu je povšechná zmínka o tom, že Gschladt chtěl prodat své vybavení. Není zde uvedeno, že si chce nechat svůj trombón.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

J.   Richard Raum

 

Thomas Gschladt -

Portrét trombónisty 18. století

 

Z anglického originálu

přeložil Marcel Štroncer

Tisk HP DJ 690C Kamil Štroncer

Vydání první

Neprodejné!