Trombón v českém baroku

(The trombone in the bohemian baroque)

Ken Shifrin

(BB, od čísla 119, III/2002)

 

Geograficky koresponduje Bohemia, neboli Země koruny české přibližně s dnešní Českou republikou na severu ohraničenou slezským Polskem. Do obyvatelstva historické Bohemie však kromě české a moravské většiny musíme započíst i početnou minoritu německou. Habsburský režim považoval příslušníky českého národa pouze za drobné řemeslníky a služebníky, téměř vyhladil jejich mateřský jazyk a vnutil jim němčinu. V té době nebylo neobvyklé, že Češi svá jména poněmčovali. Proto dnes není snadné určit, zda ta či ona historická osobnost byla či nebyla českého původu.

 

Podle dlouho známých tvrzení, došlo v 18. století takřka k úplnému zániku hry na trombón. Výjimku údajně tvořil pouze vídeňský a salcburský dvůr. Mimo to se nástroj používal pouze v liturgické hudbě k zesílení vokálních partů. Tyto domněnky historiků však nejsou přesné. Můžeme s jistotou hovořit o významném postavení, jaké v té době měl trombón v hudební kultuře Bohemie. Podle dobových pramenů se jednalo zejména o altovou podobu nástroje.

 

Je zde evidentní vliv rakouského dvora. Za jeho prodloužené návštěvy v Praze u příležitosti korunovace Karla VI. (1723) byly skladby císařských skladatelů zhusta hrány po celých tehdejších Čechách. Hra na trombón, jenž byl v těchto skladbách užíván, musela mít tedy vynikající úroveň. Zdá se dokonce, že studium a využití trombónu v Čechách bylo ještě intenzivnější než v Rakousku a domácí skladatelé jeho kulturu udržovali i později, když už ve Vídni vyšel z módy.

 

Chrámy, zámky a trombón

 

Se ztrátou politické nezávislosti a vlivem válečných událostí v letech 1618 - 1648 ztrácí v Čechách legalitu rozšířené protestantství a uměle je zde rozšiřován katolicismus. Jezuitské hudební vyučování směřovalo k účasti na liturgických obřadech. Ukázalo se, že Češi mají zvláštní nadání k provozování hudby. Studium na jakékoli střední škole bylo podmíněno znalostí hry alespoň na jeden hudební nástroj. Takto, za jednu generaci, došlo k významnému obohacení hudebních schopností kněží i učitelů, též úroveň výuky v kolejích, tedy vysokých školách, se podstatně zvýšila. Nejkulturnějšími místy v zemi se staly kláštery - nabízely intenzívní studium hudby i vlastní soubory. Vzhledem k postavení, jaké zaujímal trombón, bylo zřejmě velmi žádoucí se na tento nástroj naučit hrát.

 

Důležitou roli v pěstění hudby sehrála také šlechta. Její příslušníci dokazovali svou zbožnost a kulturnost zakládáním svých souborů. Nejvýznamnější centra světské hudby byla na Moravě - v Brtnici za Antona Franze Collata (1630 - 1696), v Tovačově za Julia von Salma (1650 - 1697), v Holešově (operní orchestr Franze Antona Rottala, důležité byly i kapely na zámcích v Jaroměřicích nad Rokytnou, Hodoníně a Hodicích.

 

Jistě nejznámějšími orchestry byly biskupské kapely v Olomouci. Toto biskupství mělo ve správě celou Moravu, bylo jedním z největších v Evropě. Významnými hudebními aktivisty byli biskupové Karl Liechtenstein von Kastelkorn (1664 - 1695), Leopold Egk (1758 - 1760) a prví arcibiskup Colloredo Waldsee (1777 - 1811).

Kroměříž, v r.1643 za třicetileté války zničený(á) Švédy, si vybral Kastelkorn za sídlo své přepychové rezidence. Tak zde vzniklo hudební centrum evropského významu. Geografická blízkost Vídně umožňovala Kroměříži čilé kontakty s císařským dvorem. Do Čech pronikal spíš vliv Drážďan, královského města sousedního s Prahou.

 

Vytvořena aby soutěžila s orchestrem císaře Leopolda považovaným za nejlepší v Evropě, čítala Lichtenštejnova kapela až 36 velmi kvalitních hudebníků. Prováděla liturgický i světský repertoár, hrálo se zde na rozmanité nástroje.Z trombónových skladeb uschovaných v archívu kroměřížského zámku vyzdvihněme sonátu „La Carolietta“ (Krom BIV 76)  Johanna Heinricha Schmelzera (1623 - 1680), oblíbence L.Mozarta, pro housle, trombón, fagot a varhany, nebo dílo Itala Antonia Bertaliho (1605 - 1669) působícího rovněž na vídeňském dvoře. V jejich skladbách má trombón rovnocenné postavení s ostatními nástroji (smyčce a fagot jsou přirozeně pohyblivější). Kroměřížské sbírky také obsahují množství skladeb Heinricha Bibera (1644 - 1669), prvního Lichtenštejnova kapelníka, kde trombón provádí komplikované ornamenty a retní trylky. Kapelník olomoucké kapely Philip Jacob Rittler (1637 - 1690) je zvláště autorem pro housle, violettu a altový trombón (BIV 79).

 

Přesto nejznámějším zůstává dílo Pavla Josefa Vejvanovského (asi 1637 - 1694). Skladby tohoto pilného autora (a kopisty) byly hrány široko daleko, v Kremsmünsteru i v Pruském (Slovensko). Mezi jeho nejnáročnější, i když dobře nástrojově uchopené skladby patří Sonata a 5 pro 2 housle, 2 klariny, trombón a varhany (A 593), Sonata Tribus Quadrantibus pro klarinu, trombón a housle, Sonata „Ante Dixit“ pro 2 klariny, trombón a varhany (A 240), Sonata „La Posta“ pro 3 trombóny a 3 housle (A 488) a Sonata a 5 pro 2 housle, 3 trombóny a varhany (BIV 140).Vejvanovský byl v biskupství oblíbeným trumpetistou, později i kapelníkem, zatímco role H.I. Bibera nebyla Lichtenštejnem nikdy doceněna - zastával místo jakéhosi sluhy a byl Vejvanovskému podřízen. Po dvou letech služby v r. 1670 odešel do Salcburku.Lichtenštejn nebyl zvláštním znalcem hudby, dobře však věděl, že mu pomáhá vytvářet postavení. Ve výběru skladeb plně důvěřoval Vejvanovskému.

 

Zkoumáním archívů různých českých církevních institucí ( kostela Rytířů Kříže, chrámu Sv. Víta a Loretánského kostela v Praze, sboru Milosrdných bratří v Kuksu, cisterciáckého kláštera v Oseku) a četných muzeálních kolekcí svěřených Moravskému muzeu v Brně kostelem Sv. Tomáše na Starém Brně (kde je obsaženo víc než 15 procent českých liturgických děl), klášterem v Rajhradě a mnoha dalších zjišťuji, že obsahují četné skladby s trombónem solo - obbligato těchto skladatelů císařského dvora a chrámu Sv. Štěpána ve Vídni: Fux, Caldara, Ziani, Reutter, Hoffmann, Albrechtsberger (to byl varhaník působící v Praze v období korunovace Leopolda II. v r. 1791).

 

Díky širokému kontaktu olomouckého a salcburského biskupství byli i na Moravě dobře známi Michael Haydn a Leopold Mozart. Například Haydnovo „Et incarnatus“ ze Mše in C k poctě Sv. Josefa (Moravské muzeum A 12.479, nedávno vyšlo ve Virgo Music Publishers) z benediktinské sbírky rajhradského kláštera je určeno pro soprán, alt, tenor a altový a tenorový trombón sólo. Od téhož známe krásné trombónové pasáže z „Qui tollis“ v Sanctae Cyrillii et Methodii (MM A 12.474). Mše Sv. Mikuláše Leopolda Hoffmanna (1738 - 1793, kapelníka ze svatoštěpánského dómu z let 1772 - 1793), připisovaná omylem Josephu Haydnovi (A 20.668), obsahuje v „Et incarnatus“ dvě trombónová sóla. Sakrální díla českých skladatelů Františka Ignáce Aloise Tůmy (1704 - 1774) a Jiřího J. Kř. Vaňhala také často obsahují trombónová orchestrální sóla, např. Tůmova Missa in C v „Qui tollis (MM A 13.070) a Miserere v „Ecce enim“ (Křižovnice MCH XXX 4E 157), nebo Vaňhalova Missa in Do v „Laudamus“ (MM A 13.906). Trombónisté té doby museli tedy bezpečně ovládat svůj nástroj a hrát krásným tónem.

 

Je příznačné, že se v různých sbírkách setkáváme s kopiemi téhož hudebního materiálu. Svědčí to o velkém rozmachu trombónové hry v Čechách, nešlo jen o izolované ostrůvky. Nacházíme  kopie se záznamem dne provedení, dokazuje to přítomnost trombónu i na sklonku 19. století.

Například Haydnova Mše Sv. Cyrila a Metoděje (viz výše) byla v Rajhradě kopírována ještě v r. 1849. Hra na trombón se tedy v Čechách narozdíl od zbytku Evropy udržela.

 

Z pozdější doby jsou zajímavé Mše Sv Josefa („Et incarnatus“), MM A 19.567 Františka Navrátila (1732 - 1802), hudebního řídícího ve Valašském Meziříčí, Terzetto moravského skladatele Aloise Nankeho (+1834), kapelníka v polském Przemyslu a Dies irae („Lacrimosa“)  Jana Augusta Vitáska (1770 - 1839 - archív Pražského hradu, sign. 1362,č.21). Existuje nejméně sedm kopií této skladby pod různými názvy, např. Requiem in Dis z Národního muzea (XLIX E71), zřejmě provedené po roce 1889. Vitásek byl jedním z mála českých skladatelů, kteří působili ve své vlasti. V r. 1814 se stal kapelníkem v katedrále Sv. Víta, což bylo nejvyšší hudební místo země. Později, v r. 1824, odešel do Vídně do kostela Sv. Štěpána.

 

Výuka i úroveň hry na trombón byla v českých zemích v 18. století vysoká, o to víc udivuje absence sólových skladeb. Nabízí se toto vysvětlení: Se zrušením klášterů ( císařským ediktem z r. 1773), kde probíhala většina hudebního života, dochází ke ztrátě nebo zničení mnoha archívních dokumentů. V německy psaném díle českého historika J.B.Dlabače z r.1815 čteme, že trombónista řečený Medikus hrál koncerty nejvyšší obtížnosti. S jeho smrtí v roce 1757 skončila éra, ve které mohly zaznít např. koncerty Wagenseila a Albrechtsbergera.. Ve zmíněné práci se též dočteme, že trombónista Gotthard Stolle(1739 - 1813) z Řádu milosrdných bratří v Praze zkomponoval 12 koncertů, jakož i množství drobnějších sólových skladeb.

 

Nejstarším sólovým dílem dochovaným do dnešní doby je anonymní Sonata St.Thomas (kolem r. 1670) nalezená ve stejnojmenném brněnském klášteře - je čtyřvětá, určená pro trombón a basso continuo. V katalogu kroměřížského archívu, který byl pověřen spravováním písemností olomouckého biskupství najdeme první dva takty každé uložené skladby. Tak zjistíme, že zde v době biskupa Egka vznikly tři trombónové koncerty.

 

 

Napsal Wagenseilův koncert opravdu Wagenseil?

 

 

V současnosti by lv Kroměříži nalezeny jediné existující orchestrální party Koncertu vídeňského skladatele Georga Christopha Wagenseila (1715 -1777). Pečlivé zkoumání partů v jejich historických souvislostech dává vzniknout několika zajímavým otázkám. Existují dvě sady kopií sólového a orchestrálních partů (KROM IV A 32). Nebyla nalezena žádná partitura ani originální rukopis. Každou sadu zhotovil jiný kopista. Dr. Jiří Sehnal z brněnské Masarykovy univerzity, odborník na české baroko, se domnívá, že tyto party byly zhotoveny kolem roku 1780, ale podle kaligrafie není schopen zjistit, která z obou kopií je starší, či zda byl opisovačem Čech nebo Rakušan.Je zajímavé, že jedna sada obsahuje v partech flétny a druhých houslí místo obvyklých značek výrazy cresc, crescend, tenuto. Takové označení je typické pro dobu daleko pozdější, zde to však nemůže být vodítkem.

 

Trombónisté považují Wagenseilovu skladbu za první existující koncert pro svůj nástroj. V té době se však nepsaly koncerty pouze o dvou větách, nechybí tedy jedna? Ani v jedné sadě kopií se nevyskytuje. Katalog Wagenseilova díla realizovaný Scholzem-Micheltischem obsahuje 103 instrumentální koncerty, všechny třívěté, třetí věta má typicky formu menuetu. Jestliže naše dílo není koncertem, čím by tedy mohlo být? A navíc, můžeme spolehlivě doložit, že vzniklo ještě před Albrechtsbergerovým koncertem z roku 1769? Dvě koncertantní věty s trombónem se nacházejí např. v Serenata et Divertimenti in Re Michaela Haydna (nekompletní),nebo v Serenata Leopolda Mozarta. Forma serenády je přitom v té době častá.

Velmi zvláštní shodou okolností se právě v roce 1769 ze Salcburku do Olomouce stěhuje tehdejší nejlepší evropský trombónista Thomas Gschladt. Krátce po svém příjezdu se dostává do sporu s kapelníkem olomoucké katedrály (Sv. Václava, a ne Sv. Mořice, jak bylo uvedeno dříve) Antonem Neumannem o kvalitě a ohodnocení hráčů mu svěřených. Neumann pak u církevních hodnostářů vymohl příplatek o tolik nižší, že se Gschladt urazil a odmítl v katedrále vůbec hrát (od 1.7. 1770). Nicméně 9.10. 1777 zde opět vystoupil, bylo to při příležitosti volby arcibiskupa Colloredo-Waldsee. Za tuto službu a za účinkování na slavnostním plese mu byla přiznána odměna ve výši 16 zlatých (dnes asi 200 euro).

Jak víme, byly serenády pro dechové nástroje na olomouckém dvoře biskupa Hamiltona velmi oblíbeny a Wagenseil, v Olomouci tak populární, jich napsal řadu. Možná že napsal i jedno k této významné události. Zvlášť pokud se řídíme domněnkou Dr. Sehnala o době vzniku kopií a pokud měl k dispozici takového virtuóza, jakým byl Gschladt. Dr. Paul Bryan, muzikolog z Dukeovy univerzity, který realizoval druhé vydání skladby (Universal Edition, Wien, 1971) píše ve své předmluvě: „protože chybí autorský rukopis, neexistuje zřejmý důkaz, že by byl zkomponován ve Vídni, nebo pro ni určen.“

 

Dalším podstatným problémem je otázka, zda Wagenseil je skutečným či jediným autorem. Titul desek s kopiemi, nadepsaný poměrně nečitelně třetí osobou, snad říká: Posaunen Concert v/o/n Wagenseil und Reiter(Reiser?). Jméno Reiser můžeme vyloučit, protože se v katalogu již neobjevuje, ale „Reiter“ může být zkomolenina jména Johanna Adama Karla Georga von Reuttera (1708 - 1772), který byl kapelníkem jak na císařském dvoře, tak ve svatoštěpánském dómu. Narozdíl od svého současníka Wagenseila ( jenž byl ve Vídni dvorním skladatelem) používal trombón sólově, nebo solo - obbligato poměrně často. Navíc je Reutter v českých archívech hojně zastoupen. Zatímco Wagenseil nenapsal kromě „koncertu“ žádné sólové skladby pro žestě, má Reutter dva trubkové koncerty.

 

Nebo snad Wagenseil napsal skladbu pro jiný nástroj a Reutter ji transkriboval? Či snad Reutter dílo dokončil podle skic po Wagenseilově smrti, která přišla jen několik měsíců po říjnové události? Můžeme si rovněž představit, že nový kapelník Vegin, jmenovaný 1776 Hamiltonem na místo zesnulého A. Neumanna, se snažil Reuttera, politicky nejvlivnější hudební osobnost té doby, přimět k dokončení skladby po Wagenseilovi, stiženém zánětem sedacího nervu. To všechno jsou čiré spekulace, ale umožňují nám přemýšlet. Ve své předmluvě k druhému novodobému vydání (Willy Müller, Süddeutscher Verlag, Heidelberg, 1963) předpokládá Kurt Janetzky existenci dalších kopií ve Vídni a Wroclavi, ale tuto domněnku po vlastním zkoumání nemohu potvrdit, žádná kopie se nenalézá ani v Berliner Staatsbibliothek, kde jsou ještě od druhé svět.války uloženy četné dokumenty.

 

World copyright by BRASS BULLETIN, P.O. Box 12, CH - 1674,     VUARMARENS/Switzerland. S laskavým svolením redakce přeložil pro své žáky Marcel Štroncer. Každá další reprodukce je bez zvláštního svolení redakce zakázána