Zdeněk Pulec   

                                                                     Lenka Machová

 

                     

ÚVOD

          Zdeněk Pulec je doposud žijící trombónista, který byl od svých studijních let až do svého stáří jedním z nejvýznamnějších hráčů v České republice. Jeho hra je jedinečná díky schopnosti se přizpůsobit a nebýt omezen pouze na jeden styl hudby. Dokázal se pohybovat se stejnou jistotou a elegancí jak na pódiu koncertního sálu, kde hrál buď sólově nebo s ansámblem, tak v klubech jako člen jazzové kapely, anebo na plesech, kde hudba doprovázela tanec. Jeho jméno ovšem není známo jen u nás, ale rovněž v zahraničí, kam jezdil poměrně často vystupovat, přestože Čechám vládli komunisti. Krom živého vystupování se také Pulec věnoval natáčení různých nahrávek, ať už jako člen rozhlasového orchestru nebo při práci na gramofonových deskách sólových či komorní hudby a objevil se i v několika televizních pořadech.

          Jeho osobnost se ovšem neomezuje na pouhé hráčské schopnosti, rovněž nesmíme opomenout jeho pedagogickou činnost. Pod jeho rukama se rozvíjeli konzervatoristé a později i akademici. Své nadšení pro hudbu a chuť pomáhat mladým trombónistům podtrhl i svou účastí na kurzech.

          Zdeněk Pulec je jedinečná osobnost v oboru, který studuji – tj. trombón, a proto bych  chtěla v této práci přiblížit jeho život, včetně doby, ve které žil, a obeznámit všechny s přínosem pro hudbu, o který se zasloužil.

 

 

    I. Mládí a studia

1.1. Situace v době narození

          Píše se rok 1936. Československá republika se dostává z následků celosvětové hospodářské krize, kdy byl nadbytek produktů a mnoho lidí ztratilo práci. Objevuje se ale nové nebezpečí - v sousedním Německu se k moci dostal Adolf  Hitler, který se rozhodl sjednotit všechny Němce v jednom státě, a proto potřebuje nový prostor. V pohraničí vzrůstá odpor občanů německé národnosti k Československu. Ve volbách zvítězila NSDAP , která má v programu rozbití našeho státu a připojení oblastí s nadpoloviční německou většinou k Třetí říši. Na hranicích panuje napjatá atmosféra se stále častějšími útoky na občany české národnosti a orgány státní moci.1) Každou chvílí je očekáván válečný konflikt.

          Na tuto situaci reagují někteří umělci. Mezi nejvýraznější patří Jiří Voskovec a Jan Werich. V Osvobozeném divadle kritizují pomocí satiry fašismus a propagují komunistické ideje.2) Uvolňující atmosféru v hrách doplňují písničkami se svými texty a hudbou Jaroslava Ježka, které doprovází jeho jazzový orchestr. Právě tady hraje na klavír Josef Pulec, kterému se v tomto roce 8. září narodil syn Zdeněk.

 

1.2. Období okupace

          V září 1938 došlo k mobilizaci, ale vláda se nakonec podrobila rozhodnutí představitelů tzv. mnichovské dohody3) a postoupila Sudety (pohraničí) Německé říši.

          V březnu 1939 pak začala německá vojska obsazovat české země a náš stát byl prohlášen jako protektorát Čechy a Morava. To znamenalo, že jsme se stali součástí Německé říše (Slovensko se oddělilo a stalo se samostatným státem).V září téhož roku vypukla 2. světová válka.

          Uživit rodinu během války bylo svízelné. Na potraviny byl zaveden tzv. přídělový systém – na začátku měsíce dostala rodina lístky s počtem daného zboží a s tím musela vystačit do dalšího měsíce. Příděl byl však minimální, masa se nedostávalo, zejména ke konci války,

 

_________

1) četnictvo, finanční stráž, pošta ad.

2) žádné soukromé vlastnictví, beztřídní společnost, spolupráce

3) Adolf Hitler - Německo, Neville Chamberlain - Velká Británie, Eduard Daladier - Francie, Benito Mussolini – Itálie

 

                                                                                    

proto se někteří lidé uchylovali k různým úplatkům, černému obchodu i krádežím. Mnoho civilistů bylo nuceno pracovat v továrnách na výrobu zbraní.

          Josef Pulec ukončil svou spolupráci s Osvobozeným divadlem ještě v roce 1936, kdy začalo mít první velké problémy kvůli svému otevřenému boji proti Německu. (V roce 1938 bylo zavřeno.) Josef naštěstí nemusel svou kariéru ukončit a přidal se k orchestru R. A. Dvorského. Ten vystupoval během celé války, i přes výrazné omezení hudebního života - zákaz tanečních zábav z roku 1941, zavírání tanečních kaváren apod. Příležitostně působil také v jiných souborech, např. v orchestru Jaroslava Maliny ad., kde krom klarinetu využíval i své umění hry na okarinu, klarinet, saxofon, housle a zpěv.

          Panovala striktní cenzura, což se projevilo i v klasické hudbě.V koncertních programech nebyly přípustné skladby židovských umělců a příslušníků národů, které bojovaly proti Německu. Mimořádně emotivně působila hudba národních klasiků, zejména Smetanova. Nebývale se zvýšil zájem o koncerty symfonických orchestrů a pěveckých sborů. Osobitou formou protestu mládeže se stával jazz.

          Důležitou složkou kulturního života zůstala i česká kinematografie, která se přes nátlak okupantů nestala nástrojem nacistické ideologie či kolaborace. Naopak vznikla řada hodnotných filmů, např. Fričova komedie Hotel Modrá hvězda, drama Dívka v modré od J.Krejčíka a O. Vávry aj.

          I v ostatních oblastech kultury panovala rezistence vůči okupantům. Literaturu zachvátila vlna historismu, výtvarné umění často zpodobňovalo válečná strádání a vztah k vlasti.

          Obyvatele sužoval strach z přímého válečného střetu, nebo nějaké podobné reakce, kterou vyvolal atentát na Reinharda Heydricha - vyhlazení Lidic a Ležáků, anebo z udání a následného převezení do koncentračního tábora. To hrozilo hlavně angažovaným lidem, zvlášť pak umělcům.

         

          Pulcova rodina měla alespoň radost ze Zdeňka, u kterého se projevil talent. Už od malička zpíval s rodiči národní i taneční písničky a to nejen v unisonu, ale i dvojhlasně! Brzy začal chodit do Kühnova dětského sboru, se kterým se objevil i v Národním divadle, např. v Bizetově Carmen, Dvořákově Jakobínu, Pucciniho Bohémě a dalších. Tatínek se velmi pečlivě staral o jeho hudební vývoj - v devíti letech nechal syna vyučovat hře na housle a později k nim přidal ještě klavír. Na ten se mu velmi dařilo, dokonce byl učebním modelem Ivana Moravce, pozdějšího sólisty České filharmonie, který tehdy studoval konzervatoř u profesorky E. Grünfeldové. Housle nakonec opustil, ale na piano musel každý den poctivě cvičit, jak později vzpomínal: „Dobře se pamatuji na rok 1949; otec tehdy hrál v luhačovickém baru Alexandria. Já tam byl na prázdninách, ale musel jsem po obědě za jakéhokoli počasí ty své dvě hodinky na klavír v baru za tatínkovy asistence odcvičit. Teprve pak jsem se mohl jít koupat nebo hrát tenis.“ 4)

 

1.3. Nástup komunismu

          V květnu 1945 skončila válka, ne však utrpení. Sudetští Němci byli odsunuti z pohraničních oblastí naší republiky do Německa. Vrátili se přeživší z koncentračních táborů, kteří často zjistili, že nemají kam jít.

          Byla to ale i doba euforie z budování naší nové republiky a svobodného života.

          Velké oblibě se u nás těšili komunisté, kteří po válečných útrapách slibovali obrat k lepšímu. Ti vyhráli v prvních poválečných volbách, které byly ještě demokratické. Brzy však mezi stranami nastal rozkol, neboť měly různé představy o fungování a charakteru státu. Komunisté ovládli silová ministerstva a na podporu svých požadavků vytvořili zvláštní ozbrojenou složku z dělníků - Lidové milice, které jim přímo podléhaly. Jejich skrytá hrozba byla použita při vládní krizi v roce 1948, kterou obratně vyvolali.

          Při dalších volbách existovala už jenom tzv. jednotná kandidátka Národní fronty, kde byly pouze schválené strany a lidé. Později byla do ústavy zapracována vedoucí úloha KSČ. (To trvalo až do roku 1989.)

          Jakmile se komunisti dostali k moci, znárodnili veškeré podniky a živnosti. Po vzoru Sovětského Svazu sloučili samostatné rolníky do jednotných zemědělských družstev (JZD) a to i násilným způsobem. Chtěli, aby vymizela třída vykořisťovatelů, neboť součástí jejich ideologie byla třídní nenávist. Z toho vyplynula dokonce i platová rovnost – mzdy mezi jednotlivými povoláními bez ohledu na vzdělání a zručnost se vyrovnávaly.        

          I přes snahu komunistů přetrvával v zemi nedostatek zboží a přídělový systém.

          Každý člověk musel být zaměstnaný. Bezdomovci neexistovali. Žebrání bylo zakázáno. Za nejdůležitější složku společnosti byli považováni dělníci a rolníci.

          Lidé, kteří dávali najevo nesouhlas s politickou situací měli problémy (např. Viktor Kalabis byl propuštěn ze svého místa pedagoga na AMU již po několika měsících jako „živel,

 

__________

4) Melodie č.5, 1979 – „Pan trombónista Zdeněk Pulec“                          

 

                                                                  

který zrazuje dělnické kádry od politické práce“5)) a jejich děti nesměly studovat. Konaly se vykonstruované procesy, z nichž nejznámější je s Miladou Horákovou – poslankyní národních socialistů, která byla obviněna z vlastizrady a odsouzena k smrti.

          Byly zavřeny hranice. To se projevilo v kultuře, zejména v hudební oblasti, kde se staly nežádoucími jazz a jiné směry, které pronikaly ze Západu. Jinak se kulturní dění těšilo rozmachu.Vznikalo mnoho nových skladeb, masových písní a též mnoho orchestrů, zejména dechové vojenské hudby. Od roku 1946 se začal pravidelně konat významný mezinárodní festival Pražské jaro (Ve druhém ročníku zde vystoupil Kühnův sbor - Zdeňkovi bylo tehdy necelých jedenáct let). Úroveň muzikantů a kapel byla vysoká, jelikož se konaly každoroční přehrávky, bez kterých nebylo možné veřejně vystupovat. Tak se mimo jiné zajistilo i umlčení nepohodlných umělců. Kultura byla zpřístupněna všem lidem, což samozřejmě zvyšovalo i jejich vzdělání.

 

1.4. 50. léta

          V roce 1953 byl ukončen přídělový lístkový systém a byla provedena měnová reforma, která vedla k ochuzení mnoha lidí, protože si totiž mohli vyměnit v hotovosti pouze 300 korun v poměru 5:1, a zbytek 50:1. Jednalo-li se o uložené peníze, přepočítávaly se podle částky – např. 5 000 korun bylo v poměru 5:1, ale 50 000 korun 30:1. Bez náhrady byly zlikvidovány všechny pojistky, státní dluhopisy a ostatní cenné papíry. Mzdy se přepočítávaly v poměru 5:1. Naše měna přestala být volně směnitelnou, platila jen na našem území.

          S nástupem Nikity Sergejeviče Chruščova v 50. letech se na základě jeho velkého projevu na XX. sjezdu Komunistické strany Sovětského svazu, ve kterém odhalil část zločinů J. V. Stalina a slíbil jejich nápravu, režim trochu uvolnil. Někteří vězni byli propuštěni, svoboda slova nebyla tolik omezována. Také byly otevřeny hranice, ačkoli dostat se za ně stále nebylo jednoduché. Díky tomu se u nás např. rozmohli tzv. veksláci, kteří načerno měnili koruny za cizí měnu (valuty) a bony – poukázky, se kterými se nakupovalo v Darexech,

později Tuzexech, značkových obchodech. Kromě toho k nám mohla pronikat i západní tvorba a začal se opět rozmáhat jazz a zejména swing.

 

__________

5) http://www.radio.cz/print/cz/83847

                                                             

1.5. Studia

          V roce 1951 se začal Zdeněk Pulec připravovat s klavírem na konzervatoř. V té době zaujal jeho otec stanovisko, že by měl, v rámci svého dalšího hudebního vývoje, hrát ještě na dechový nástroj. S přáteli polemizoval, který nástroj by byl vhodný, až mu profesor Šimsa poradil trombón. Asi čtyři měsíce před přijímacími zkouškami si na něj Zdeněk zkusil zahrát. Zalíbil se mu natolik, že začal pilně cvičit a přihlásil se i s ním. Dík působení v Kühnově sboru měl dokonale zvládnutou problematiku dýchání a intonační představivosti, zbývalo získat techniku a nátisk. Při zkouškách zahrál na trombón pouze šest stupnic a dvě jednoduchá cvičení. Svou muzikálnost pak prokázal ve hře na klavír. Nakonec ho přijali a v září se stal studentem prvního ročníku Pražské konzervatoře se dvěma hlavními obory a podmínkou, že se později sám rozhodne, který z nástrojů bude hlavní, a který vedlejší. Vybral si trombón, na nějž ho vyučoval profesor Jaroslav Ušák.

          Absolventský koncert se konal v Rudolfinu, kde za účasti pražského orchestru FOK, který dirigoval dr. Václav Smetáček, provedl Koncert od Jožky Matěje. Závěrečné zkoušky z nakonec jen obligátního klavíru se konaly před ředitelem dr. Václavem Holzknechtem a komisí, kde se vyznamenal mimořádnou pamětí, neboť hrál bez not skladby J. S. Bacha, W. A. Mozarta, S. S. Prokofjeva a J. L. Dusíka.

          Po ukončení konzervatoře se rozhodl pro studium na vysoké škole. Úspěšně vykonal přijímací zkoušky a v letech 1956 - 1960 navštěvoval Hudební fakultu čerstvě otevřené Akademie múzických umění, též v Praze. Jeho vyučujícím hlavního oboru zůstal i tady Ušák, ale v roce 1958 převzal jeho vedení profesor Miloslav Hejda.

          Během studií se Pulec vypracoval na špičkového trombónistu, jenž neměl po dlouhá léta své kariéry v Čechách konkurence. Kromě výborného ovládání tenorového nástroje je jeho nesmírnou předností i skvělá hra na altový trombón, u kterého je nejchoulostivějším  problémem čistá intonace. Pulec na něj výborně zvládal jak barokní či klasicistní koncerty, tak jej využíval i ve swingových sólech.

 

1.6. Aktivita při studiu

          Když Zdeněk navštěvoval druhý ročník na konzervatoři, začal hrát v orchestru Zdeňka Bartáka. Během studií se objevil v mnoha pražských tanečních kapelách: K. Vlach, V. Bradáček, V. Zelinka ad.

          V roce 1955 získal své první ocenění, a to v mezinárodní soutěži Světový festival demokratické mládeže a studentstva ve Varšavě, kde vybojoval zlatou medaili. V tomtéž roce začal hrát a zpívat v Klocově swingovém orchestru a po dvou letech činnosti, tzn. v roce 1957, vyjeli do Moskvy na další ročník zmíněného festivalu, odkud přivezli rovněž zlatou medaili. Na základě úspěchu v této soutěži natočila kapela v Supraphonu několik písní pro Československý rozhlas (např. Chudák listonoš, Mezi pěti linkami, Meluzína ad.). Krom této „kapelové“ medaile byl Zdeněk ještě odměněn za svou vynikající sólovou hru vlastní zlatou medailí.

          V roce 1958 přešel z Klocova orchestru ke Karlovi Krautgartnerovi, kde měl vyšší možnost uplatnění své vynikající techniky. Později vytvořil Krautgartner ještě další skupiny, z nichž se ta poslední zúčastnila dalšího ročníku Světového festivalu ve Vídni (viz. příloha č.2). Kapela sestávala z Hybše u trubky, Pulce s trombónem, Krautgartnera s klarinetem a saxofonem, Čamrdy u klavíru, Arneta a kontrabasu a z Jaroschiho za bicími. Skupina se na festival připravovala kolektivně a po několika hodinách vytvořila z 30 skladeb a hrubého improvizovaného materiálu výborná aranžmá, se kterými nakonec získala v kategorii tanečních orchestrů zlatou medaili.

 

 

 

 

II. Od 60. let do demokracie

2.1. 60. léta

          60. léta pokračovala v uvolňování komunistického tlaku. To se nejvíce projevilo v kultuře. I přes jistý dogmatismus o jedinečnosti socialistického státu se sunula kupředu. Vysílalo se mnoho hudebních, popř. hudebně – zábavných pořadů, ve všech sálech a klubech hrála živá muzika. Vstupné bylo přijatelné pro jakéhokoli člověka.

          Témata písní a velkých děl měla nést myšlenky a touhy obyčejného lidu: pracovní hrdinství lidí, boj za mír, přátelství mezi národy, dobytí kosmu apod.

          Dbalo se na mimořádnou úroveň umělců a nově vznikajících děl. U  skladatelů se bohužel potlačovala individualita, neboť se vyžadovaly lehčí žánry, kterým by rozuměl i „obyčejný“ člověk. Experimenty byly vítány, ale jen některé – dodekafonní techniky, elektronická hudba a další nejnovější směry v hudbě podléhaly velké kritice. Např. v Hudebních rozhledech napsali: „Naši „experimentátoři“ musí pochopit, že existují hranice mezi svobodou tvůrčích pokusů a bezzásadovostí.“6) K nežádoucím žánrům patřil dokonce rock’n’roll a twist.

          Obrovským pozitivem doby byla snaha přiblížit hudbu dětem a mládeži. Pořádaly se výchovné koncerty, chodilo se do divadel na školní představení, konalo se mnoho soutěží a přehlídek.

          Preferovala se soudobá tvorba se snahou přiblížit ji co nejširšímu okruhu lidí. Při koncertech se besedovalo s autory a interprety, kteří obhajovali svá díla a vysvětlovali své záměry.

          Hudba patřila, jak již z výše uvedeného vyplývá, hlavně pracujícím lidem, proto umělci často jezdili hrát do továren nebo na pole v rámci tzv. kulturních brigád, bez nároku na honorář.

          60. léta byla zlatým věkem divadla a především českého filmu, který se stal světoznámým – např. oskarové Ostře sledované vlaky, Skřivánci na niti podle Bohumila Hrabala nebo Rozmarné léto podle Vladislava Vančury v režii Jiřího Menzela. Otevřelo se mnoho kin a divadel.

          V rámci kulturního rozvoje se začalo více spolupracovat s okolními socialistickými státy.

 

__________

6) Hudební rozhledy č.3, 1962 – „Na cestě k hudební kultuře komunismu“

                                                                 

          V roce 1968 dospělo uvolnění systému do tak velkého nadšení, že se zrodil záměr o vytvoření tzv. „socialismu s lidskou tváří“, cosi jako socialismu spojeného s demokracií. Toto období je označováno jako tzv. Pražské jaro. To se přirozeně nehodilo Moskvě (shovívavý N. S. Chruščov byl vyměněn za vhodného L. I. Brežněva), a proto následoval vpád vojsk zemí Varšavské smlouvy7) do Československa. 21. srpna tanky a vojenská letadla obsadila důležitá města našeho státu.

         

          Nastalo období tzv. normalizace.

          Komunistická strana nabyla zpět absolutní moc, opět řídila vše. (Proti lidem, kteří se snažili režimu odporovat, ač se odvolávali na lidská práva, se konaly hrozné veřejné kampaně a většinou skončili ve vězení.) Zároveň se snažila o co největší rozšíření svých stoupenců, od kterých očekávala dozor nad ostatními. Straníci několikrát oslovili i Zdeňka Pulce, aby se připojil, on však vždy odmítl. Jeho argumentem byl fakt, že se celý den se věnuje hraní, v politice se nevyzná a nemá na ni čas.

          Vrátila se tvrdá cenzura – Úřad pro tiskový dohled, který se u nás udržel až do pádu komunismu. Toto se projevilo zejména v literatuře. Vznikla řada nehodnotných děl, jež propagovala sociální zřízení státu a hanila demokracii. Došlo k vlně emigrace. Jednou z nejznámějších osobností je Karel Kryl, který ve svých textech naráží na komunisty velmi negativně.

 

2.2. Sametová revoluce

          Do roku 1988 byli občané Československa vůči režimu apatičtí. Koncem 80. let vznikají první protestní akce. Vyvrcholením byla sametová revoluce. Impulzem pro ni se stal zásah proti studentům účastnících se vzpomínkové manifestace k 50. výročí úmrtí Jana Opletala na

Národní třídě. Na protest tohoto činu začala stávka divadel a vysokoškolských studentů, ke kterým se přidávali i ostatní. Původně pražská akce se rozšířila do celé republiky.

          Během demonstrací vzniklo Občanské fórum (OF) jako zástupce lidu pro jednání s vládou.

          Definitivním zlomem byla generální stávka 27. listopadu, po které se KSČ vzdala moci. Vláda postupně přešla do rukou OF, nastal postupný přechod k demokracii. Sovětská vojska musela opustit naši republiku, byly otevřeny hranice na západ, byla zahájena restituce zabaveného majetku a kroky k tomu stát se plnohodnotným členem evropského společenství.

_________

7) SSSR, Maďarsko, NDR, Polsko, Bulharsko

 

   

2.3. Život v demokracii

          Tímto předělem se k nám vrátily svobodné volby s pluralitním systémem. Máme soukromé podnikání. Stát už není zaopatřovatelem každého, je kladen větší důraz na odpovědnost jednotlivce.

          Cenzura je v literatuře minimální. Na trhu lze najít díla rozdílných kvalit.

          Stát příliš kulturu nedotuje, proto mnoho orchestrů a divadel zaniklo. Díky tomu je nedostatek konkurence a snižuje se profesionální úroveň hudebních těles. Hráči často nemají kde získat potřebnou praxi. Pozitivem je, že funguje mezinárodní spolupráce i např. orchestrů základních uměleckých škol.

 

 

 

 III. Profesionální trombónista

3.1. V Symfonickém orchestru Českého rozhlasu

          Ještě během studií na Akademii v roce 1958 se Zdeněk přihlásil do konkurzu na první trombón v Symfonickém orchestru Československého rozhlasu, který vyhrál. Později se stal sólovým trombónistou a vedoucím sekce. Zde působil až do roku 2001.

          V tomto tělese poznal Pulec mnoho dirigentů. Při jeho nástupu vedl orchestr Alois Klíma spolu s kolegou Aloisem Jiráčkem. V tomto období vznikl ještě druhý ansámbl, s nímž Pulec také vystupoval a to Taneční orchestr Československého rozhlasu.

          Dalším šéfdirigentem se stal Jaroslav Krombholc z Národního divadla. Ten se snažil uvádět díla hlavně soudobá jak českých, tak světových skladatelů.. Po něm nastupuje František Vajnar, jenž si naopak zakládá na operní tvorbě a scénických melodramatech.

          V roce 1985 zasedl na dirigentovu židli Vladimír Válek, který učinil velkou reformu. Do té doby byl orchestr využíván hlavně k nahrávání v rozhlasovém studiu a veřejných vystoupení uskutečnil jenom čtyři až pět za sezónu. Válek si kladl za cíl, že udělá z orchestru významné těleso schopné konkurence. To se mu podařilo. V první řadě se rozloučil s některými členy, kteří nesplňovali kvality orchestrálního hráče a přijal mladé, často laureáty soutěží. (I v tomto „druhém konkurzu“ Pulec bez potíží obstál.) Dále upevnil disciplínu a podstatně rozšířil repertoár, jenž naplnil interpretačně náročnými díly. Tak vystoupil orchestr ze stínu a mohl se srovnávat s jinými předními tělesy.

          Orchestr koncertoval v zahraničí již dříve, díky Válkovi se však toto stalo častějším – např. v roce 1995 absolvoval koncertní turné po 14 největších japonských městech a v tomtéž roce hostoval několik dní v Itálii. Krom toho účinkoval orchestr také v Německu, USA, Anglii, Turecku, Španělsku a mnoha dalších.

          Mimo těchto dirigentů spolupracoval orchestr s mnohými dalšími jak českými, tak zahraničními. Několikrát se dokonce stalo, že premiéroval díla pod vedením autorů, např. Aram Chačaturjan nebo Ernst Křenek.

 

3.2. Různá ocenění

          V roce 1962 se Pulec zúčastnil mezinárodní soutěže Pražské jaro. Byl to již 15. ročník soutěže, zároveň však první, kde síly srovnávali hráči na žesťové nástroje, protože se pořadatelé doposud obávali, zda-li je možná tak vysoká úroveň jako např. u smyčců. Bylo to vůbec  poprvé, kdy se uspořádala soutěž výlučně pro žestě! Porota se skládala ze 14 vynikajících pedagogů, členů předních orchestrů a komorních souborů z různých evropských států. Předsedal jí prof. Miroslav Barvík. Trombónisty zde zastupovali G. Masson, člen Velké opery v Paříži, dr. L. Ujfalussi z Budapešti a M. Hejda.

          Ve svém oboru bojoval Zdeněk s dalšími 16 pozounisty. V prvním kole se hrála Sonáta M. Krejčího a Cavatina od C. Saint-Saënse. Tady se někteří interpreti potýkali krom svých vlastních nedostatků ještě s nepříliš dobrou akustikou sálu v Domě umělců. Do dalšího kola postoupilo 12 hráčů. Zde se mohli předvést v  první větě Matějova koncertu, první větě ze sonáty P. Hindemitha a libovolné skladbě. Po výkonech v tomto kole už měla porota dva favority na první místo – Zdeňka Pulce a Pera Breviga z Norska. Do třetího kola, kde bylo povinné Spisakovo Concertino a některý z koncertů, se dostalo osm kandidátů. Pulec triumfoval s Matějem. V Hudebních rozhledech napsali: „ Hrál jej brilantně s příznačně českou líbeznou zpěvností i se strhující spontánností rozeného muzikanta.“8) Většina porotců ho prý ohodnotila hned po tomto přednesu, což bylo ještě před povinným Spisakovým Concertinem. Svým výborným výkonem si vydobyl první cenu a ocenění absolutního vítěze.

          O soutěži se sám sólista pak vyjádřil takto: Byla nejnamáhavější a nejvýznamnější z těch, kterých jsem se zúčastnil. Úroveň byla vysoká, konkurence silná a vyrovnaná. Připravoval jsem se na ni půl roku, proto jsem ani nejel s naším rozhlasovým orchestrem do Itálie. Atmosféra mezi soutěžícími byla přátelská. Nejvíc jsem snad hovořil s Viktorem Balaševem ze SSSR, se kterým jsme si vyměňovali názory o pojetí pozounové hry. Musím říci, že se mi hrálo dobře a právě v rozhodujícím třetím kole se mi podařilo podat nejlepší výkon. Ostatní jsem poslouchat nechodil kvůli nervům. Na základě tohoto úspěchu bych chtěl propagovat sólovou hru na pozoun.9)

                  

          Tři roky na to zúročil svůj talent a píli v další mezinárodní soutěži a to v Mnichově, kterou každoročně pořádaly rozhlasové stanice NSR. Tady se rozdělil s Francouzem Jeanem Pierrem Mathieu (profesor konzervatoře v Toulouse) o druhé místo (s peněžitou odměnou 2500 marek, kterou investoval do koupě nového nástroje), přičemž první a třetí nebylo uděleno.

          Profesor Hejda, jenž zasedal v porotě, o soutěži řekl toto: „Je to velký úspěch Zdeňka Pulce v těžké mezinárodní konkurenci. Soutěž měla vysokou úroveň  a byla velmi obtížná Pulec byl o poznání lepší než Mathieu a zasloužil si 1. cenu.“10) 

          Sám Pulec se vyjádřil takto: „Samozřejmě mám ohromnou radost. Do druhého kola se nás dostalo celkem pět. Všichni jsme hráli stejnou skladbu: Frank Martin „Ballade“. Zbyly jsme pak už jen dva, to jest Mathieu a já. My dva jsme pak následující den před porotou hráli s orchestrem mnichovského rozhlasu (dirigent Dean Dixon) Koncert Ferdinanda Davida I. a II. část a tím získali i ceny. Pak následoval ještě závěrečný koncert laureátů, kde už jsem hrál sám bez Mathieua. Organizace soutěže byla perfektní, přesný program od začátku až do konce. A mé další plány? Chci se nadále věnovat sólové hře a tím dokazovat, že i tento nástroj je velmi dobře použitelný na koncertním pódiu jak s orchestrem, tak s klavírem, což má dokázat i chystaná přehlídka československého koncertního umění v sezóně 1965/66 v Rudolfinu.“11)

_________

8) Hudební rozhledy č.12, 1962 – „Letos soutěžily žestě“

9) Mladá fronta,  24. 5. 1962 – „Vítěz soutěže >>Pražské jaro<<, jak ho neznáte”

10) Melodie č.12, 1965 – „Vavříny z Mnichova pro Zdeňka Pulce“

11) Tamtéž

 

          Roku 1979 vystoupil s Českým žesťovým kvintetem na soutěži Maurice Andrého v Paříži, kde se umístili jako třetí.

 

          Díky svým mnohým hudebním aktivitám a hlavně účastí na Týdnech nové tvorby  a na Přehlídkách koncertního umění získal v roce 1984 výroční cenu Svazu skladatelů a koncertních umělců. Poprvé tak byla udělena za vynikající výkony ve hře na trombón. 

 

          Krom všech těchto ocenění byl Pulec oblíben i mezi posluchači, jak napovídají různé ankety v časopisech (viz. příloha č.3-5).

 

3.3. Rodina

          Mezi soutěžemi v roce 1963 se Pulec oženil s konstruktérkou a bývalou krasobruslařkou Marií Hezinovou. Roku 1966 se jim narodilo první dítě – dcera Iveta a o 10 let později spolu měli ještě syna Roberta. U něj se také projevil zájem o hudbu a stejně jako otec nastoupil po základní škole na konzervatoř - obor trombón, ale časem se ukázal nedostatek motivace, a proto odešel na hotelovou školu.

          V roce 1969 zemřel Pulcovi tatínek a o 4 roky později maminka.

 

3.4. V různých souborech

          Kromě orchestrů hrajících vážnou hudbu jako např. Pražští symfonikové, Pražský komorní orchestr, Filharmonický komorní orchestr, Moravská filharmonie, Musici di Praga, Camerata nova ad. se Pulec angažoval hlavně v rozličných kapelách tanečních a jazzových, kde uplatnil svůj cit pro swing, který zdědil po otci, a umění improvizace.

          V letech 1962 - 65 hrál v sedmičlenném orchestru Metronom, který doprovázel známé zpěváky Yvettu Simonovou a Milana Chladila. Krom toho měli i orchestrální a jazzové skladby, kde Zdeněk vytvořil mnoho sól.

          Od roku 1963 působí Pulec občas jako host v jazzovém souboru s názvem SH kvintet, který (počínaje tímto rokem) pravidelně vystupuje v jazzklubu Reduta. Tehdy hrávala v následném obsazení: Karel Velebný – piano, Jan Konopásek – tenorsaxofon, Laco Déczi – trubka, Jan Arnet – kontrabas a Laco Tropp – bicí. Počátkem roku 1964 se soubor rozštěpil na dva a Pulec se stal trvalým členem tzv. SHQ, o rok později Reduta kvintetu. Z rozsáhlého repertoáru hrála kapela 120 skladeb zpaměti. Účastnila se také mnoha jazzových festivalů, z těch nejvýznamnějších v jugoslávském Bledu nebo v západním Berlíně, kde potkala mnoho známých osobností, např. J. J. Johnsona, R. Kierka, M. Davise ad. Pulec na období strávené s touto kapelou vzpomíná zvesela: „Jezdili jsme často do jazzových klubů v NSR a Rakouska. Jednou jsme se vsadili, kdo přijde úsporněji vybavený na čtrnáctidenní turné. Všichni jsme se snažili vzít s sebou co nejmíň věcí, ale když přišel Laco Déczi , bylo hned jasné, kdo vyhrál. Jeho vybavení se skládalo z trumpety zabalené v novinách a kartáčku na zuby v kapse.“12)

          V letech 1967 - 68 zprostředkovala Pulcovi umělecká agentura Pragokoncert dvouleté angažmá v Hamburku, kde byl sólovým trombónistou Státní opery a filharmonie. V tomto období zde dirigoval Wolfgang Sawallisch. Bylo to tam velmi náročné, ale zároveň poučné, jak se později svěřil časopisu Melodie: „Jeden den jsem přijel a nazítří už jsem hrál v představení Mozartovy Kouzelné flétny. Není to nic příjemného, když přijedete do orchestru, navíc v cizí zemi, a sto dvacet párů očí se na vás zvědavě dívá, kdo jste a jak hrajete. Naštěstí jsem díky své praxi vyšel ze všech nástrah se ctí a do kolektivu jsem brzy a dobře zapadl. Poznal jsem tam celý světový operní repertoár a slyšel řadu pěveckých es.“13) S těmito tělesy se Pulec představil také na světové výstavě EXPO 1967 v Montrealu, v newyorské  Metropolitní opeře a v Lincoln Centre. Každý volný večer zde věnoval Pulec návštěvám různých jazzových klubů, kde měl možnost slyšet takové giganty jako Tonyho Skota, Gene Krupu, Elvina Jonese, Franka Fostera, Brokera Erwina, Lionela Hamptona nebo kvintet Johna Handyho. Po této stáži byl pak ještě v letech 1975 – 76 pozván k hostování v operním orchestru na tradiční Festival Richarda Wagnera v Bayreuthu.

          Následně se vrací do Čech a pokračuje ve spolupráci se SOČRem, ale působí i v jiných ansámblech, např. v orchestru Václava Hybše, Zdeňka Beránka, Václava Zelinky, v Pražském dixielandu nebo v Jazz Sanatoriu Luďka Hulana. S ním se v červnu 1969 vydal na mezinárodní jazzový festival ve švýcarském Montreux. Na závěr byl sestaven bigband z nejlepších účastníků - All Stars Band, který vedl černošský trumpetista Clark Terry spolu se saxofonistou a aranžérem Erbiem Wilkinsem. Muzikanti spolu měli většinou hrát poprvé, a tak se každý posadil na libovolné místo. Po necelé hodině hraní přemístil Terry Pulce na pozici vedoucího trombónové sekce, kde zůstal až do závěrečného festivalového koncertu. Z tohoto vystoupení se zachovala gramofonová deska od firmy Polydor.

          Z dalších takových festivalů bych mohla připomenout Pulcovu účast v pražském Interjazzu, který řídil trombónista Slide Hampton, nebo Eurojazzu v čele s Václavem Zahradníkem.

          Od roku 1974 se stává členem souboru Pražští žesťoví sólisté, který byl založen o dva roky dříve a sdružoval vynikající interprety. Členy byli trumpetisti M. Kejmar a A. Pecha, hornista S. Suchánek, pozounisti Z. Pulec a L. Bortl (basový) a tubista V. Hoza. Toto těleso uvádělo na koncertech starou (zejména renesanční a barokní) a soudobou hudbu (např. díla J. Matěje, J. Dvořáčka, I. Loudové).

          V roce 1978 začal  spolupracovat s Pavlem Vitochem, který opustil kvůli zdravotním problémům hru na trombón a přešel k režijním a aranžérským pracím. Za pomoci dalších čtyř až pěti výborných českých pozounistů (viz. příloha č.6-9): Svatopluk Košvanec (vynikající improvizátor), Miroslav Koželuh, Josef Bažík Pavelka (všichni z TOČR), Ivan Matějček (Orchestr Čs. televize) a Bedřich Beránek (Pražští symfonikové) a multiplaybackové techniky vzniklo trombónové okteto původně nazvané Studiový orchestr Pavla Vitocha, později Zdeněk Pulec a sedm trombónů a nakonec Pulec-oktet. Pulec tady často využíval při sólech altový nástroj. Samozřejmě nebyly k dispozici originální skladby pro takové okteto, a tak pomohli různí aranžéři, krom Pavla Vitocha také např. Jaroslav Dřevikovský, Rudolf Rokl, Václav Kozel, Pavel Větrovec ad. Úpravy byly víceméně swingové. Soubor někdy požádal o spolupráci některé instrumentalisty, zejména pro doprovodnou funkci. Byli jimi např. kytarista František Prokop, klavírista Karel Růžička, basista Petr Kořínek nebo bubeník Josef Vejvoda.

_________

12) Melodie č.3, 1979 – „Pan trombónista Zdeněk Pulec“

13) Tamtéž

 

 

          Mimo svých „trombónových aktivit“ Pulec také celý život zpívá. Ke Kühnovu smíšenému sboru přidal ještě ve druhém ročníku na konzervatoři  Paterčata (orchestr Zdeňka Bartáka s vokálním souborem), ze kterého vznikl soubor Lubomíra Pánka. Tam později hrával v orchestru třetí pozoun.

 

3.5. Nástroj

          Na konzervatoři hrál Zdeněk Pulec na tzv. ušafon. To byl trombón hodně podobný historickému pozounu (velmi úzký korpus a menzura), který zkonstruoval Jaroslav Ušák. Byl to jeho zvukový ideál, ale Pulcovi se nelíbil.

          První tenorový nástroj, který si koupil, nesl značku King. Na tyto pozouny pak hrál celý život, jak přibližuje článek z roku 1982, kde se ho zeptali, na jaký nástroj hraje a proč: „Na tenorový trombón King 3B Concert, bez kvarty i s kvartou, a altový trombón Bach Stradivarius, model 39, který považuji za nejlepší nástroj, s jakým jsem se kdy setkal – má vynikající ozev, lehký „cuk“ a neuvěřitelně ladí. Na škole se na něj učí jen sporadicky, protože je laděn o kvartu výš, má jiné tahy, kratší snižec a jednotlivé polohy jsou od sebe méně vzdáleny, takže se snadněji chybuje. Pokud se tak ovšem stane, můžu za to sám, ne nástroj. Dovedla mě k němu touha po novém poznání a naučil jsem se na něj zcela sám. Aranžéři si ho

teď čím dál víc všímají, protože má „špičku“ – nahoře zní až do „f“ – a přitom nepřipomíná ani hornu, ani trumpetu, ale zní pořád jako trombón. I v tenorových trombónech jsem patriot a jinou značku nechci – souvisí to s mými začátky i vzory (K. Winding a J. J. Johnson). Je dokonalá co se týče ozvu i po menzurační stránce, a v současné době i ve vážné muzice postupně vytlačuje Bacha. Nátrubky užívám různé – na alt anglickou značku Rudi Mück 27, původně určenou rovněž pro tenorový pozoun, na tenor Bach 15. Zvykl jsem si, a můžu je průběžně střídat, přestože jsou velice rozdílné v rantlu, kotlíku i otvoru. Jinak žádný jiný nezkouším, protože když to jde, nemá si to člověk škrábat, aby si nepohoršil.“14)

 

 

_________

14) Melodie č.4, 1982 - „Na jaký nástroj hrajete a proč“

 

                                                         

          Svým studentům nenutil žádnou značku nebo typ, ani žádný neodsuzoval. Vždy tvrdil: „Na každém najdete chybu, je důležité si na ni zvyknout.“15) Doporučoval zahrát si na co nejvíc modelů, a teprve pak si vybrat.

 

3.6. Pedagogem

          Pulcova pedagogická činnost začala na Pražské konzervatoři, kde vyučoval v letech 1972 - 1982. Své interpretační zkušenosti předával v letech 1981 - 82 také na mezinárodních kurzech v rakouském Neuhofenu. Následovala několikaletá pauza a od roku 1992, kdy byl jmenován docentem, působil na HAMU. Roku 1997 obhájil svou práci a prezident ho jmenoval profesorem.

          Jeho výuka na Akademii probíhala formou seminářů. Posluchači se vždy sešli najednou a střídali se.  Byl sice přísným učitelem a vyžadoval maximální připravenost, zároveň však oplýval i smyslem pro humor. Se svými žáky jednal jako s kolegy. Vždy s oblibou říkával: „Zachovat si svůj kredit, chovat se slušně ke svým kolegům a kamarádům, aby opravdové muzikantské a lidské přátelství mezi námi zůstalo napořád.“16) Vyučoval jen od pondělí do středy, jelikož stále působil jako aktivní hráč. Stávalo se mu, že hrál až 13 hodin denně, a i proto požadoval od svých studentů tvrdé několikahodinové cvičení, a tudíž pevný nátisk. Rád používal termín „Česká trombónová škola“, kterou založil J. Ušák. Podle ní vyučoval: kladl důraz na čisté retní legato bez sebemenšího náznaku glissanda a na intonační a rytmickou přesnost. Zároveň pečlivě dbal na přednes a tónovou kvalitu.

          Při komorní hře dával pozor, krom již zmíněného, na ladění a dokonalou souhru. Na těchto hodinách často dirigoval a soustředil se na přesné nasazení hráčů podle gesta.

          Ve výuce orchestrálních partů se neomezoval pouze na klasická díla, ale často přinášel i party z taneční oblasti a ze svého okteta. Vyučoval i improvizaci. Tehdy se dokonce stávalo, nelíbilo-li se mu, jak žáci zahráli, že rozbalil svůj nástroj a předváděl své myšlenky nebo karikoval jejich hraní.

          Bylo obvyklé, že profesoři zakazovali svým studentům účinkovat na koncertech mimo školu. Pulec ale takovou možnost k profesionálnímu zdokonalení vítal, ačkoli se tato příležitost naskytla v době hodiny. Podmínkou byla dokonalá připravenost v další výuce. Někdy posílal své žáky do orchestrů místo sebe. K tomu je většinou seznámil s problematikou daných partů a požadavky dirigenta.

          Z jeho žáků bych jmenovala Josefa Trnku – výborného hráče na altový trombón v komorním souboru Ritornello a Musica Florea, Pavla Čermáka – člena Dvořákova symfonického orchestru, Jiřího Břicháče – trombónisty Státní opery, nebo Pavla Neckáře – účinkující v Polenského bigbandu a Zatrestbandu.

 

_________

15) rozhovor s J. Hanzalem, 9. 11. 2006, v Českých Budějovicích

16) Třeštík, M.: Kdo je kdo v ČR na přelomu 20. století, Praha, 1998

 

 

 

 

 

                                                                

IV. Diskografie

          Zdeněk Pulec vystupoval na mnoha koncertech, ať už vážné hudby, taneční nebo jazzu. Propagoval soudobou tvorbu a mnohá díla premiéroval, např. Sonátu Emila Hlobila, Trombonettu Jiřího Pauera, Concertino Lubora Bárty, Sonátu Viktora Kalabise, Charakteristikon Dalibora C. Vačkáře, dále díla Jaroslava Dvořáčka, Jindřicha Felda, Karla Kubína aj. Některé z těchto skladeb byly napsány přímo pro Pulce. Je nutné také zdůraznit jeho přátelství s Jožkou Matějem, skladatelem a bývalým pozounistou, který napsal řadu moderních, technicky náročných, avšak melodických skladeb. Pulec poprvé představil ve svém podání jeho Sonátu pro trombón, 12 smyčcových nástrojů a klavír. Několikrát se také objevil v televizi, např. v pořadu Hudba z respiria nebo ve filmu Pražské blues, podílel se na mnoha nahrávkách a má i několik desek sólových.

 

4.1. Oblast vážné hudby

          K první z desek, kde hraje Zdeněk Pulec úlohu sólisty, patří  Koncerty pro žesťové nástroje. O místo se tu podělil s trumpetistou Miroslavem Kejmarem. Za doprovodu Pražského komorního orchestru, který řídil František Vajnar, nahrál trombónové koncerty vídeňských autorů – Georga Christopha Wagenseila (s kadencí Jaroslava Ušáka) a Johanna Georga Albrechtsbergera.   Deska byla natočena roku 1976 v Supraphonu v pražském nahrávacím studiu Domovina.

 

          Další vedoucí úlohu plnil Pulec také při nahrávání Vánoční hudby pro žestě a varhany Johanna Pezelia a Giovanni Gabrielliho. Tentokrát šlo ale o komorní hru, o soubor Pražští žesťoví sólisté s varhanní spoluprácí Václava Rabase. Rovněž  z dílny Supraphonu.

 

          Vytvoření první samostatné dlouhohrající sólové desky – Trombone recital – mu bylo umožněno až roku 1983, rovněž v Supraphonu. Tady předvedl své umění v málo známých barokních skladbách, které jsou často novodobou transkripcí z violoncellových partů upravených pro altový a tenorový trombón. Na přepisech, spartování a tvorbě kadencí se podíleli Ludvík Bortl , František X. Thuri a Miloslav Hejda. Na desce spoluúčinkuje Filharmonický komorní orchestr, který vytvořili členové České filharmonie za vedení koncertního mistra Petra Škvora, a dirigent Libor Pešek, který dříve také hrával na trombón (viz. příloha č.10).

                                                                  

          Na tomto albu je nahrána Sonáta č.5 a-moll pro trombón, dvoje housle, violu a basso continuo od Antonia Vivaldiho, kterou jsem hrála, proto bych se k ní chtěla vyjádřit:

          V první větě – Moderato krásně vyniká Pulcův jemný, zpěvný tón. Pochvala také patří jeho čisté hře a bezchybnému legatu od  prvního oktávového skoku po závěrečný sekundový průchod. Klid, s nímž po celou větu hraje, mu umožňuje silné prožití celé skladby. Snad jen na začátku věty bych zvolila dynamický oblouk k nejvyššímu tónu, ale i přesto je Pulcův projev krásný, zejména citlivé zakončení fráze téměř do ztracena.

          Druhá věta – Allegro se téměř celá skládá z šestnáctinových hodnot. Obdivuji Pulcovu bravurní snižcovou techniku a rychlý jazyk (je zřejmé, že využívá jednoduchého), avšak na můj vkus příliš tvrdý. Ač vezmeme v potaz, že si tuto část interpret představoval poněkud v drsném provedení, myslím, že tady záměr nevyšel. Osobně bych dala přednost tenutu před staccatem. Dále zde můžeme ocenit výbornou práci s dechem. Jelikož je skladba napsána původně pro violoncello, naskytuje se hráči jen málo vhodných míst pro nádech, která Pulec výborně využil.

          Třetí věta je opět pomalá – Adagio. Pulec zde prokazuje stejné kvality jako ve větě první. Jen bych řekla, že dynamika je tu ku prospěchu věci výraznější.

          Ve čtvrté větě – Presto vystihl interpret výtečně taneční charakter. Věta je ve tří osminovém taktu a Pulec lehce zdůrazňuje každou první osminu. Tato část díky střídání legata a staccata získává žertovný nádech. Až na několik taktů, kde jsou šestnáctinové hodnoty, je rozdíl vkusný a veselé téma této věty vyznívá v plné noblese.

          V Pantonu spoluúčinkoval Pulec v Trojkoncertu pro trombón, trubku a lesní roh od Jožky Matěje s Miroslavem Kejmarem a Milošem Petrem. Dále také v albu z díla národního umělce Jiřího Pauera, kde zazněla jím ztvárněná Trombonetta s Trompetinou a Tubonettou v nastudování žesťového kvinteta, tří lesních rohů a sólových nástrojů.

          V Supraphonu vydal Matějův Koncert (za doprovodu SOČRu dirigovaného Františkem Vajnarem) i Sonátu pro trombón, 12 smyčcových nástrojů a klavír (doprovod Musici di Praga rovněž s Vajnarem) a Koncert od Nikolaje Rimského – Korsakova (s dechovou sekcí SOČRu, opět ve Vajnarově řízení).

 

 

4.2. Pulec-oktet

          S Pulec-oktetem nahrál pět desek. První se jmenuje Ohlédnutí (viz. příloha č.11). Obsahuje taneční, muzikálové a swingové melodie. Krom zdvojené čtyřčlenné trombónové sekce tady Pulce ještě doprovází velký Studiový orchestr Pavla Vitocha  a dva snímky TOČR. Na tomto albu může posluchač ocenit právě Pulcovu vynikající hru na altový i tenorový nástroj a to dokonce během jedné skladby – v Ohlédnutí hraje úvodní melodii na altový pozoun s dusítkem a v improvizovaných pasážích ho střídá za tenorový. Je třeba podotknout, že se tu interpret nepotýká s žádnými nátiskovými problémy, ani nemá potíže s odlišným laděním těchto nástrojů.

          Druhé album nese název V plechovém balení. Na této desce už se objevují jen trombóny podporované rytmickou sekcí. Zde můžeme díky playbackové technice zaslechnout až jedenáct trombónů najednou. Deska obsahuje dvanáct skladeb – osm světových evergreenů (Mood Indigo, Sweet Georgia Brown) a čtyři domácí originály. Krom altového a tenorového zvuku Zdeňka Pulce tu ztvárnil několikrát sólo i Svatopluk Košvanec, Bedřich Beránek zastávající bastrombón a dvakrát host trumpetista Václav Týfa, známý jako mistr  „stratosférických“ výšek. V jednom případě vytvořil playbackem čtyřčlennou trubkovou sekci, která výborně rozšiřuje zvukové spektrum ve skladbě Cheek to Cheek.

          Starší páni hrají swing je třetí album Pulec-oktetu. Zní zde skladby Jaroslava Dřevikovského a swingové aranže lidových písní (Travička zelená, Hrály dudy, Když jsem já ty koně pásal ad.) rovněž v jeho úpravě. Saxofonistka M. Krýsia si jako host zahrála sólo ve skladbě Líbezná.             

          Nás osm a čas. To je jméno čtvrté desky, která trochu vybočuje od ostatních. Jednak svým zcela neočekávaným tématem času (Čas vína a růží, Yesterday, Hodiny spí), které celé album spojuje, a jednak přizvanými hosty. Trombónové okteto je tady obohaceno Pražskými smyčci Jiřího Svobody a congy, bongy a dalšími nástroji z oboru perkusí, na které se vyznamenal oční chirurg Dr. Imran Zangi.

          Pátou a poslední deskou zůstanou Největší hity Glenna Millera, kde je zachyceno dvanáct skutečně nejznámějších Millerových skladeb včetně In the Mood, Chattanooga Choo Choo nebo String of Pearls. Deska je vhodná i pro posluchače, kteří rádi poslouchají originály. Skladby jsou upraveny tak výborně (s doplněnou rytmikou a občasnou pomocí trubky), že mnohdy zapomenete na to, že nehraje klasický bigband.

                                                                 

V. Rozhovor s žákem Jiřím Hanzalem

          Jiří Hanzal studoval v letech 1991 – 1997 konzervatoř v Českých Budějovicích. Dále pokračoval na AMU, kde pod vedením Zdeňka Pulce v roce 2001 úspěšně absolvoval s červeným diplomem. Roku 2000 se zúčastnil soutěže Talent roku, kde se dostal až do semifinále (předčil ho Robert Kozánek). V současné době působí jako stálý hostující umělec Jihočeské komorní filharmonie a je leadrem trombónové sekce Rozhlasového swingového orchestru Václava Hlaváče.

 

Co se Ti vybaví, když se řekne Pulec?

(Úsměv) Jsou dvě možnosti – buď to může být živočich nebo Zdeněk Pulec, což je náš trombónový virtuóz, který byl naprosto univerzální. Zvládal jak oblast vážné hudby, tak swingové nebo jazzové. Takových lidí je na světě jistě mnoho, ale u nás byl tímto oboustranným zaměřením jediný, kdo se prosadil na špičkové úrovni i v zahraničí.

 

Jak působil na první dojem? Kdy a kde jste se setkali poprvé?

My jsme se poprvé viděli až, když jsem nastoupil do školy. Nikdy jsem s ním ani nekonzultoval, do té doby jsem ho znal pouze z televize. Neviděli jsme se ani na přijímacích zkouškách, protože zrovna hrál někde v Německu. Původně jsem jezdil za profesorem Hejdou, ale ten se do té doby roznemohl, tak si mě vzal pan Pulec, jenže já jsem se o tom nedozvěděl. Až spolužák Jirka Břicháč mi řekl, že už spolu jednu hodinu měli a on se po mně sháněl. Takže začátek byl trochu rozpačitý, ale jinak vše probíhalo normálně. Přišel do dveří, svým barytonem pozdravil: „Dobrý den“, pochopitelně se zeptal odkud jsem, co jsem dělal a kde studoval a hned jsme vybalili etudy a hráli. Působil jako seriózní, normální člověk, ale byla na něm znát  autorita.

 

Jaký měl přístup k žákům?

Na to se těžko odpovídá. On se k nám choval jako pedagog a zároveň jako kamarád, jako kolega i psycholog. Samozřejmě se snažil do nás vidět, dával nám spoustu muzikantských rad a bavili jsme se i osobně.

 

Byl spravedlivý?

Já myslím, že byl. Když vytýkal nějaké věci, tak musím uznat, že měl pravdu.

 

                                                                 

Jaký byl rozdíl mezi konzervatoří a AMU?

Na konzervatoři jsme mívali dvakrát až třikrát týdně individuální hodinu hlavního oboru, jak to běžně bývá, zatímco na AMU probíhala výuka nástroje formou semináře – pravděpodobně to takto prováděl i Jaroslav Ušák, jak jsem se později dověděl z vyprávění. Každé pondělí a středu jsme se v jednu sešli ve třídě, tam jsme strávili celé odpoledne a každý student hrál chvíli. Ostatní seděli a poslouchali. Stejně tak to fungovalo i při zkouškách s klavírem.

 

Ty ses na konzervatoři učil francouzský styl hry a o Pulcovi je známo, že velmi prosazoval českou trombónovou školu, nepotýkal ses kvůli tomu s problémy?

Na konzervatoři jsem vystřídal několik profesorů, takže jsem ovládal jak způsob český, tak francouzský, který jsem využíval i nadále. Pulec se mu nebránil, jen tehdy, zdálo-li se mu, že v té skladbě ruší její výraz.

 

Jak Tě motivoval?

Nedá se říct, že by mě nějak konkrétně motivoval. On byl velice náročný a motivovat jsem se musel sám, což pro mě nebylo tak obtížné, protože jsem byl velmi šťastný, že jsem se na tuhle školu vůbec dostal. V nižších ročnících na konzervatoři jsem totiž neměl štěstí na profesora a díky němu jsem měl úplně zničený nátisk…

 

Jezdil jsi na soutěže?

V roce 2000 jsem byl na soutěži Talent roku, jinak nejsem soutěžní typ, takže jsem moc nejezdil. Ani pan profesor nás do ničeho netlačil, tyto záležitosti nechával čistě na nás.

 

Když už jsme u toho soutěžení… V roce 1997 zasedal Pulec v porotě Pražského jara. Tehdy se stal skandál v oboru trombón, protože nebyla udělena první cena, přičemž si ji prý podle Brass Bulletinu Daniel Breszynski (2. místo) zasloužil a navíc náš Robert Kozánek získal čestné uznání, aniž by předvedl tak skvělý výkon. Česká část poroty – M. Hejda a Z. Pulec - byli obviněni z manipulace výsledků.17) Vyjádřil se k tomu někdy?

Samozřejmě jsme se o tom bavili. Rozhodně se nikdo nepokoušel někoho nebo něco zmanipulovat. Ani si nedokážu představit, jak by to mohli provést. Pulec prostě jen nesouhlasil

s názory ostatních porotců a stál si za svým. Navíc je logické, že se mu Robertova hra zdála lepší než výkony jiných, protože byl také z Čech a do Prahy jezdil na konzultace, takže se přednes podobal jeho představám. Pulec se mimochodem od té doby zařekl, že už v porotě zasedat nebude, což splnil.

 

_________

17) Brass Bulletin č.99 - III/1997, „ Svátek mladých talentů?“

 

Jak často jsi vystupoval?

Poměrně často. Měli jsme různé koncerty, jak sólové, tak komorní. Hráli jsme na ročníkových koncertech svých i našich kolegů, na seminářích a s různými orchestry. A také jsme nahrávali v rozhlase.

 

Míval jsi trému? Měl proti ní Pulec nějakou radu?

S trémou je třeba naučit se žít a pracovat. Pan profesor nám na to řekl: „Jestli se bojíš, tak se na to vykašli a jdi dělat něco jiného.“ Člověk se musí vyhrát.

 

Používal mimohudební myšlenky?

Když ano, tak tam hrály roli dámy, vždycky jsme si představovali dámy.

 

Vzpomeneš si na nejdrsnější hodinu?

Nevybavuji si, že by s ním měl někdy někdo nějaký konflikt. Nikdy se ani nestalo, že by někoho vyhodil z hodiny, nebo na někoho křičel. To jenom v zápalu hry. Vzpomínám, jak jsme jednou s kvintetem hráli takovou swingovku, kterou hrával v Redutě s Košvacem, Beránkem a dalšími a dva takty jsme cvičili za jeho výkřiků: „Pozdě! Znova!“ opravdu minimálně hodinu. Musel mít všechno, každou notičku, úplně přesně. Když jsme dohráli, tak s námi mluvil opět zcela normálně. Občas tedy ještě zakřičel, když se rozčílil, ale to nebylo kvůli nám, spíš např. kvůli provozu AMU a podobně.

 

A naopak nejlepší zážitky?

On měl obrovský smysl pro humor. Často vyprávěl své muzikantské zážitky. My jsme se s ním na těch hodinách strašně nasmáli. Navíc uměl ty příhody krásně vyprávět. Slovíčka si tedy nevybíral, řekl to pěkně od srdce. Mimo to měl obrovský talent na jazyky. Mluvil výborně německy, protože hrál v Hamburku a Bayreuthu, ale také měl maturitu z ruštiny a perfektně ovládal ruský přízvuk. My jsme třeba měli hodinu a on na nás najednou z ničeho nic spustil rusky. To jsem také slyšel od jeho kolegů, že jeli jednou s rozhlasem na zájezd a po hraničním přejezdu rozdával pasy a všechna jména přeložil do ruštiny. Z doslechu znám ještě tuhle příhodu: Na AMU je takový samoobslužný bufet a jednou tam Pulec zašel se svými studenty, sednul si, zvedl ruku a objednával: „jedno kafe a becherovku!“ Nikdo samozřejmě nepřišel, tak mu kluci vysvětlili, že si zákazníci chodí k pultu. Pulec tedy vytáhl z kapsy jen tak jakoby nic pětitisícovku a povídá: „Dojdi mi tam Jiříčku“ – on nás vždycky oslovoval takhle familiérně – jenže prodavačky neměly nazpět, načež Pulec reagoval, že ho to nezajímá, tak vytáhly své peněženky a snažily se složit na vrácení.

 

Pulec také velmi dobře improvizoval…

To ano, on nás improvizaci i učil. Ta ho bavila, každý měsíc hráli v pěti trombónech v Redutě, s Košvancem, Bažíkem Pavelkou a dalšími.

 

Jak se Ti to líbilo? Zahrál sis s ním někdy?

V klubu jsem ho bohužel nikdy neslyšel, vždycky mi do toho něco skočilo. Po mém absolventském koncertě jsem v pondělí přišel na hodinu a on mi povídá: „Dneska nebudeme hrát přednesy, už máš odabsolvováno…“ a vytáhnul ze skříně několik swingových a jazzových duet. Když zjistil, že mám swingové cítění, tak nadšeně prohlásil: „Hele, Jiříček umí hrát swing.“ Takhle jsme pak hráli celé odpoledne a přehráli jsme je spolu všechny. Takže vlastně mohu říct: „Zahrál jsem si s Pulcem!“ Jinak na veřejnosti jsem s ním nehrál nikdy, to mě pak posílal za sebe.

 

Měl nějaký vzor?

V 50. letech ho uchvátil Count Basie. On hodně mluvil o swingu a jazzu, o vážné hudbě moc ne. S touhle hudbou vyrůstal a ta ho bavila. Dokonce ho chtěli do České filharmonie, ale ta byla hodně zarytá proti swingu a jazzu a dali mu podmínku, že by tyto žánry musel zcela opustit. Na tu reagoval: „Tak to ne. Tuhle muziku já miluju a toho já nenechám.“ Proto šel do rozhlasu a říkal, že udělal dobře, protože výběr repertoáru byl mnohem pestřejší.

 

Natočil desku se starou hudbou. To tedy nebyl žádný jeho sen?

Určitě si rád zahrál i vážnou hudbu, pokud nebyla „blbá“, jak vždycky říkával.

 

 

                                                                

Jakou skladbu měl nejradši?

Myslím, že žádná nebyla ta, kterou by měl nejradši. Měl rád skladby, ve kterých se předvedl a mohl ukázat celý svůj um. Ale vím úplně přesně, jaké skladby rád neměl. Stále opakoval:

 „Nemám rád matematiku, ta mi nikdy nešla.“ Myslel tím samozřejmě moderní kompoziční metody. Měl rád hudbu, která šla autorovi ze srdce.

 

Tvrdí se, že některé skladby byli napsány přímo pro něj. Konzultoval je s autory?

Určitě. Znal se velice dobře s Matějem. Ten se účastnil i samotného nahrávání Koncertu. S ním pochopitelně o díle mluvil. Nám  pak tyto zkušenosti předával. Dále se znal také s Jiřím Bulisem (Soukromé poselství) nebo s Luborem Bártou. A s Trojanem. Jeho Žabáka hrál v televizi, a pak se s Trojanem potkali na Kampě: „ Pane Pulec, vy to tak krásně hrajete. No, kdo jiný by vlastně měl Žabáka hrát, než Pulec.“

 

Píše se, že měl velmi kladný postoj ke sportu…

On sportoval hodně. Ještě když jsem chodil na AMU, tak hrál nohejbal. Bydlel na okraji Prahy směrem na Dolní Břežany a tam prý bydleli i ligoví hráči, se kterými chodil hrát. Hrozně si zakládal na tom, že chodí hrát s ligovými hráči, a když se mu ještě podařilo některého trumfnout… Dál se věnoval ještě tenisu, józe a jezdil na kole.

 

Chodili jste spolu posedět?

Jistě. Vždycky po ročníkových koncertech jsme se sešli. To mu už bylo 61, takže s námi poseděl jen chvíli, pak zavolal synovi a ten pro něj přijel.

 

Když byl ale ještě mladší, tak byl obrovský bohém... Někteří dokonce tvrdí, že měl problémy s alkoholem…

(Smích) Který umělec nemá problémy s pitím? Podle mě se nedá říct, že byl alkoholik, on byl muzikant. Vyprávěl nám mnoho historek z hospodského prostředí a uměl velmi dobře koketovat s dámami. Kamkoli přišel, tam byl hlavní rolí. Byl velmi společenský a měl hodně přátel. Měl takový svůj rituál – dával si kafíčko a becherovku, a většinou když přišel do rozhlasu, tak ho ještě pár přátel pozvalo na panáka, což přirozeně nemohl odmítnout. Ale pak tam byli i takoví „přátelé“, kteří jakmile viděli, že už je v náladě, tak mu neprodleně pomohli k ještě horšímu stavu.

 

                                                                 

Jak by se dal charakterizovat jako přítel?

Velkorysý. Např. z Bayreuthu se kamarádil s Heinzem Faddlem, který u nás měl později interpretační kurzy. Tehdy přijel zrovna v pátek a na AMU v kanceláři už nikdo nebyl, a protože tudíž nedostal žádné kapesné, tak ho Pulec do začátku založil asi 6 000 Kč, aby měl vůbec z čeho žít.

 

Kterou vlastnost jsi na něm nejvíc obdivoval?

Houževnatost. Byl na sebe hodně přísný a já myslím, že díky tomu dokázal všechno, co si umanul. A to své umění zadarmo neměl. Z vyprávění vím, že cvičil opravdu hodně.

 

 

 

 

 

                                                             

ZÁVĚR

          V této práci jsem se snažila o co nejširší představení života Zdeňka Pulce, vynikajícího českého trombónisty, který se dnes bohužel už netěší dobrému zdravotnímu stavu (v roce 2006 ho ranila mrtvice), a proto již nevykonává hudební činnost. Kromě jeho vlastního života jsem zde nastínila i situaci období, ve kterých žil, o nichž jsem se domnívala, že měla vliv na jeho život. 

          První kapitola je propojením stručného historického dění týkajícího se Čechů a mladými léty Zdeňka Pulce, samozřejmě především jeho seznámením s hudbou, působení v této oblasti a jeho studiem.

          Druhou kapitolu jsem věnovala pouze přehledu doby (od 60. let po demokracii), protože jeho další profesionální dráha (např. působení v SOČRu) se prolínala všemi rozdíly daných období, a tudíž se mohou těžko vhodně zapracovat do textu tak, aby byl čtenář včas informován o změnách.

          O jeho životě, respektivě o jeho kariéře – úspěšných soutěžích, působení v různých ansámblech a také o jeho pedagogických zásluhách jsem volně psala ve třetí kapitole.

          Čtvrtá část  této práce patří Pulcově diskografii, kterou jsem většinou doplnila i zvukovým záznamem.

          Z etických důvodů jsem bohužel neuskutečnila původně zamýšlené interview s představitelem, ale nahradila jsem ho rozhovorem s jeho studentem, Jiřím Hanzalem (pátá kapitola). Tímto způsobem se mi podařilo alespoň částečně nastínit umělcovu osobnost.

          Materiály jsem čerpala z mnoha zdrojů, i proto se domnívám, že se mi nakonec podařilo zpravovat život Zdeňka Pulce objektivně.